[83r]číslo strany rukopisunalezena.“ Protož každý věrný křesťan stuoj o ten kámen, aby mohl milému Bohu čistú duši zachovati a s ním se a v něm věčně radovati. Amen.
Bíše některaký lakomec seděním podlé moře, jenž mějíše veliký poklad. A ten jistý poklad schoval bíše v jednom ryli velikém nebo špalku. A ten jistý špalek položil u svého domu a o tom nižádný nic nevěděl. Stalo se, že jedné noci, když lakomec usnul, spadl veliký příval, tak že hrozní potoci po vší vsi v každém domu běžíchu, až špalek váléše s sebú, jednak za tři míle odnesla voda do jiné vsi. Uzřev kovář té vsi veliký špalek, valil jej do svého domu a sekyrú zrúbal i zštiepal na mnoho kusuov a peníze nalezl a s velikú radostí schoval. Potom ten jistý lakomec[dz]lakomec] lakamecz po mnohých vsech ptal toho jistého[ea]jistého] gyſteho gyſteho špalku, až i naposledy přišel do té vsi, ptaje, zdali kto ten špalek přejal. Uslyšev to kovář, jel k tomu lakomci a řekl jemu: „Ač Buoh dá, zajtra budeš se mnú jísti a mezi tím poptáme mezi súsedy, zdali by kto ten špalek přejal.“ Tu řeč přijal lakomec a čekal až do jitra. Ale kovář té noci kázal napéci tři pecence. V první kázal naklásti umrlčích kostí, [83v]číslo strany rukopisuv druhý prsti, v třetí vložil všecky peníze, kteréž bíše vyrúbal z špalka. Nazajtří, zavolav k sobě lakomce, i řekl jemu: „Aj, toť sem kúpil tyto tři pecence k našemu obědu; vybeřiž sobě z těch tří, který chceš, a jáť sobě druhý schovám a žena má z dětmi třetí.“ Tedy lakomec, vzev každý pecnec zvláště v svú ruku, jal se jeho vážiti, který by byl z nich vážnější, až i ten vzel, kterýž bíše pln prsti, najvětčí z nich. Také jal se jeho vážiti, jako prvních dvú. A když se jemu zdál najvážnější, zvolil jej sobě. Vece jemu kovář: „Milý, ještě jednú i druhé vybeř sobě, aby nebyl zklamán.“ A tak že do třetice vybíral a vždy ten sobě ostavil. Uzřev to kovář, že nemúdře vybral, druhý pecnec sobě i své ženě i z dětmi zachoval.
Najmilejší! Tento lakomec jest otec náš Adam, jemož nemohl stačiti vešken ráj, kromě jednoho[eb]jednoho] gedno dřeva maje všecko pod sebú. Jako David dí: „Všecko si podvrhl pod nohy jeho.“ Ale nechtě na tom dosti mieti, chtěl jako některakým bohem býti, své ženě k libosti, když jabko jedl. Protož veliký poklad mějíše v špalku, to jest v svém těle, kdež mnoho ctností měl
