Najmilejší! Tento císař jest Pán náš milý Ježíš Kristus, jenž příliš sladký hlas, totižto nábožnú modlitvu miluje. Také svá zvířata honí, to jest duše, kteréž ďábel svú chytrostí k divoctví připravil. Ale voda, v nížto ryby biechu, jest tento svět, pln hříšných lidí. Ale chudý rybář, jenž sedíše podlé té vody, jest každý kazatel, jenž má mieti húsle svatého Písma, jimiž[bz]jimiž] gymz[35]přeškrtaný text ryby, totižto hříšné, na zemi vytahuje, to jest do nebeského království. Ale pohříchu když kazatel jme se v húsle svatého Písma bíti, to jest kázati, ihned skřičník, to jest ďábel, hvíždě tak sladce, že hříšní lidé kazatele nedbají, chopíce se rozličných libostí ďábelských. Protož kazatelovi potřebí jest, aby sobě udice zlaté, to jest milosti božské, dobyl, jížto by mohl hříšné bez příkazy ďábelské přivésti do věčné radosti.
O jednom mudrci
Claudianus ten císař když kralováše, mějíše jedinkú dceru, jižto příliš milováše. A mezi tím mnoho časóv myslíše sám v sobě, kterak by ji mohl podobně vdáti, a řka: „Dám li ji bohatému za ženu, a bude blázen, to mi zahyne dcerka. Ale dám li ji chudému a múdrému, [54v]číslo strany rukopisusobě i mé dcerce dosti dobude.“ Bíše v tu dobu u městě některaký mudřec, jménem Sokrates, jehož zavolav císař před se, vece k němu: „Milý, pověz mi, chceš li mú dceru sobě za ženu vzéti, ale pod takú úmluvú, umřela li by u tebe prvé nežli ty, aby život ztratil. Protož vol sobě, chceš li [ji]text doplněný editorem[36]doplněno podle rkp. GestaB, GestaU pojíti, čili nic.“ Tedy on vece: „I s tvú úmluvú chci ji sobě za ženu vzéti.“ Uslyšav to císař, s velikú výpravú a slavností dal ji jemu.
Potom po několiko časích ve zdraví spolu živi byli. Naposledy ta jistá žena roznemohla se velmi těžce až na smrt. Ale Sokrates zamútiv se velmi, všed do jednoho lesa, jal se hořce plakati. A když tak plakáše, v tu chvíli uda se králi Alexandrovi v tom lese honiti. Tedy uzřev jej rytíř Alexandróv, vece k němu: „Kto si ty?“ Odpovědě jemu: „Člověk taký já sem: pán tvój jest sluha sluhy mého.“ Tedy ten rytíř vece: „Lžeš! Nebo není větčího pána než mój pán Alexander. Ale povedu tě ku pánu svému a uzříme, kto by byl sluha tvój, o němž pravíš, by byl pán pána mého.“ A když před krále přiveden byl, vece[ca]vece] wecz král k němu: „Milý, pověz mi, kto je ten sluha tvój, o němž pravíš,