[65r]číslo strany rukopisujiné, kteřížto[ad]kteřížto] kterežto posly své posieláchu k nie s[ae]s] a dary rozličnými, kteréžto metáše s hněvem od sebe a s bezprávem.

I řekl Putifar: „Pane, dcera má jest panna, nenávidí každého muže; jí jest nikdy muž neviděl, jedno já a ty dnes! Ráčíš li, ať přijde a pozdraví tebe?“ Mysléše Jozef, poněvadž nenávidí všelikého muže, zdali by i jemu odporna také byla. „Poněvadž pannú jest dcera vaše, milujiť ji jako ženu!“ I [65v]číslo strany rukopisuodstúpila matka jejie.

„Pozdrav svého bratra! Ten nenávidí všech jiných žen jinde[af]jinde] gedine rodilých, jakožto ty mužóv všech.“ A Asenech: „Zdráv buď, požehnaný od boha najvyššieho!“ I řekl Jozef: „Požehnaj tě buoh, který obživuje všecky věci!“ I řekl Putifar dceři své, aby jej pocelovala.

A když to chtěla učiniti, vztáhl Jozef ruku a přiložil ku prsóm jejím, řka: „Neslušie to na muže toho, ktož se bohu živému modlí a [66r]číslo strany rukopisukterý jie chléb života a kalich nepoškvrněný pie, pocelovati[ag]pocelovati] poczelow,aty ženy[ah]ženy] ženie cizieho rodu, která celuje usty svými modly[ai]modly] modle hluché i němé[aj]němé] niemey. A žena, ješto jie chléb a pie z osudu[ak]osudu] ſoſobu poškvrněného a maže se olejem neposvátným.“

Uslyševši Asenech slova Jozefova, zamútila se jest velmi i plakala. A slitovav se Jozef, i položil ruku svú na hlavu její a pochválil ji. A radovala se jest Asenech v tom poch[66v]číslo strany rukopisuválení a položila se jest na lože své a nemocna byla strachem i radostí. A želela jest skrúšeným srdcem, že se jest kdy modlila těm, a odřekla se jich.

I jedl Jozef a pil, a když chtěl odjeti, chtěl jej Putifar obdržeti jeden den, ale nemohl. I odjel Jozef, slibuje se zase osmý den vrátiti.

A vza Asenech [sukni]text doplněný editorem črnú, ješto bieše oděv zamúcenie jejieho, když umřel jest byl bratr její mladší. A zavřevši o sobě dveři, i plakala. [67r]číslo strany rukopisuA vymetala všecky modly své oknem, ješto bieše na[al]na] o puol noci, a všecko jiedlo své králové psóm jest vymetala. A posula popelem hlavu svú, položila se na paláci a plakala horce sedm dní.

A když byl den osmý na úsvitě, když kuři zaspievali a psi sú ščekali, vyhlédši Asenech skrze okno, kteréž bylo na vzchod slunce, viděla, naliť hvězda dennice! A podlé nie otevřelo se nebe i okázalo se světlo veliké. A spatřiv[67v]číslo strany rukopisuši