[138r]číslo strany rukopisudaj mi sě viděti, neboť tvuoj otec v též žalosti světa šel a mě v též žalosti[528]původně zapásno aloſti, „z“ nadepsáno ostavil. A v tu dobu sě zdřiemavši i usnu, neb tomu již bieše tři dni a tři noci, jakž jeho prosieše. Tehdy svatý Simeon vzda modlitbu k bohu za ni. A ona tu pusti duši. A tu vzemše jejie tělo i přinesechu přědeň, an počě plakati a řka: É, hospodine, rač tvú duši přijieti v radost, žes trpěla smutek a úsilé pro mě a nosila v svém životě devět mesiecuov. A pokrm z svých prsí mně dávala a s úsilím mě vzchovala. A jakž to vecě, tak sě tvář jejie počě potiti a vše tělo jejie sě hnu, a my na to hledímy. Tu on vzved oči svoji k nebesóm i vecě: É, hospodine, bože mocný, jenž sedíš na cherubín, na tom kuoru andělském, a základs založil[fu]založil] zazalozil všěch propastí a jenžs viděl Adama dřieve, nežli jest byl, a jenžs slíbil sbožie nebeského králevstvie milujícím tě a mluvils s Mojžiešem z plamenného křě a jenžs požehnal našeho otcě Abrahama a jenž si uvedl spravedlné dušě v ráj a zlých dušě topíš v zatracení, rač přijieti duši mé mateře a dáti jie věčný pokoj, jenž si živ a kraluješ na věky věkuov.
A potom sú pak učinili slúp jedenádcti loket a na tom je stál desět let až do své smrti. Jehožto času veliká saň bieše v té straně na puolnoci, a tu sě nižádné býlé nerodieše té sani. I upade jiej dřěvo u pravé oko. Tehdy pak jednú smýčieci sě i přileze slepa ke dveřóm klášterským a vzloživši oko pravé na dřvi klášterské
