[101v]číslo strany rukopisuNeb opustie, rozkoš i sladkost vnitřnieho okušenie pro milost boží a jsú svatých myslí. Ty jsi ten horký komín, jehož náhlú horkostí ony svaté dietky svú modlitbú a silnú věrú uhasily sú, v ňemž údové horkosti nečijí, neb hřieši bývají shlazeni a dušě boha chválí a řkúc: Rozrazil si, hospodine, okovy mé a tobě obětuji obět chvály. Nebos ty ta nákovadlena, na niež všěcka nádobie králová bývají dělána, k věčnému stkvění kladivem svatého tresktánie bývají přivedeny. Jakož niestějě hrncuov zkušuje a tvrdí, takež lidi spravedlivé činí pokušenie.
Ó, komořičko pústenničie! Tys nebeská apateka, v niež všěcky drahé věci sú a plny chuti oné věčné země k kúpení bývá nalezeno. Ó, přězčastná ta kúpě, kdežto nebeské za zemské a věčné za minulé věci bývají kúpeny! Ó, přězčastný jarmark, na ňemž víno věčného života bývá nalezeno k kúpení, k jehož kúpení, což jediné muožeš mieti, ačť je co najmenšieho, dostiť jest. Nebť jest to tak drahé, jakož ty mieti muožeš. Aj, krátkým utrpením kúpíš věčné hody a malými slzami věčné veselé. A dědictvie zemské pro buoh roztrhneš a k věčnému dědictví otcě nebeského přijdeš.
Ó, komořičko pústenničie, v niež přěbývajě obraz čistý svého stvořitele, ještos pro hřiechy ztratil, tu nalezneš, v niejž také tupí smyslové k uostrým rozomóm duchovním přichodie! Ty dáváš skrzě púšť svatú usta bledá, ale mysl velmi tučnú u milosti božie. Ty radíš, aby člověk čistým srdcem opatřil, jenžs dřieve pro veliké hřiechy sám sebe neznal.
