pravým a rovným dielem, jakž koli mnoho zištně dělíme mezi se. Nynie pak u pravém u počtu o tomto mezi námi pravda nenie shledána, a zvláště o zisku někakého Selana kúpeného nikdy se nemóžem smluviti, kteréhožto sme, již dvatceti let tomu minulo, kúpili, jedúce do Ejipta, za třidceti hřiven střiebrných od někakých silných a statečných pastieřóv, když sú pásli stáda na púštinách v Dotaim. Bieše ten Selan krásné dietě, črvené přieliš, ozdobené. Ale oni praviechu, že by on lotřec, běhúnek byl a že by nikdy nechtěl dobře pásti stáda. A na to máme od nich, těch pastýřuov, zápisný list, z nich jednoho rukú napsaný na to odprodánie. A teď jeden náš tovařiš u počtu toho zisku vždy scesten jest nám a pravíť, že by s tiem právě učinil, a sám k sobě ten zisk náš jest vzal. Proto, spravedlivý a zvelebný pane, před tebú nižádnému klaněti neslušie, nebo u pravdě a v spravedlnosti zpravuješ a súdíš každú při!“

A když to slyšel, jeho viniechu, řekl k Jozefovi: „Pane mój spravedlivý a milostivý, podobno li jest, abych já se v tak dlúhém času mohl pamatovati, poněvadž sem s nimi každú hodinu a po všecky časy a všecky zisky sečtené a snesené mezi ně vždy sem spravedlivým dielem a rovně rozděloval. A již pak teprov chtie o to krutě nasazovati.“

A když tuto řeč Jozef slyšel, radostí velikú sradoval se a řekl: „Chválím tě, boha mého! Chvála a sláva tobě, bože zástupóv, nynie ukázal jsi mi běh života mého, který sem tvú zprávú přeběhl od toho dne, který sú mne popadli bratří moji!“ Tehdy Jozef vzal zápis z rukú kupcuov, který byl učiněn na prodánie jeho. Vzhlédl Jozef na bratří svú i řekl: „Jest li kto z vás, kto by tento list četl napsaný židovsky?“ Odpověděli řkúce: „Judas umie písmo.“ A když Judas vzal list z rukú Jozefovi a když otevřel jej a viděl, lekl se a byl jako umrlec, protože on sám byl svú rukú psal ten list a jméno jeho vlastnie na svědomie toho napsání a toho prodánie tu položeno. Řekl Jozef: „Čti!“ Ale Judas zamútil se srdcem a řekl: „Odpusť, pane, odpusť, pane, čísti nemohu!“