horléše na ně a oni umlkli. Judas řekl k Jozefovi: „Ó pane mój, pro toho, kto jest tebe velebně povýšil k tomu stavu vysokému, odpusť promluviti služebníku tvému před pánem mým!“ Jozef řekl: „Mluv, cožť se zdá! Přistup sem bez strachu k kraji stolice méj a vezmi počet královstvie nebezpečnost mluvenie!“

Tehdy řekl Judas k Jozefovi: „Pane mój milostivý, hřiech tento nenieť dietěte tohoto Benjamina, ač koli u pytli jeho koflík váš nalezen jest, ale my smy proti tobě vinni hřiešníci a hodni smrti. Ale ty pro toho boha, který tobě dal všecku múdrost a milosrdenstvie a učinil tě zprávcí královstvie tohoto velikého k zachování všie země, učiniž s oním starcem, otcem naším, milosrdenstvie své a propusť tohoto mládence živa vrátiti se k němu k utěšení a zdravie prodlení jeho a nás všecky ostav k libosti tvé podlé milosti! Nebo otec náš jest člověk spravedlivý a bojíce se boha nebeského, k němužto s nebe dvatcetikrát mluvil jest bóh. A mládenec tento jako duše starosti jeho jest a utěšenie někdy hořkosti a truchlosti jeho, kteréž trpí a nese pro Jozefa, milostníka svého a bratra z jednoho břicha mládence tohoto Benjamina.“ Jemuž odpověděl Jozef: „Muže múdrého, milosrdného tě vidím k otci tvému a mládenci tomuto, který jest ukradl koflík mój!“

Tehdy Jozef, obrátiv se k Benjaminovi, řekl k němu: „Aj mládenče, pověz, svú vóli! Ukradl li s ten drahý koflík neboli tito všichni vědie o tom s tebú?“ Odpověděl Benjamin, lkáním a slzami ledva vypravuje slova: „Pane mój, skze nebe i země, skrze boha otce mého Jákoba a skrze hrob matky méj Ráchel a skrze tu hodinu, která jest rozdělila mezi mnú a bratrem mým milým Jozefem, že koflíka tvého drahého a divného nikdy sem neukradl a neviem, kto jest jej vložil u pytel mój. A pravdu pravím skrze otce mého Jákoba.“ A Jozef, slyšav slova Benjaminova, s pláčem a s kvílením vypravovaná, zarmútil se srdcem a řekl s pláčem: „Poď, dietě, se mnú do pokoje mého, uslyš, co já s tebú budu mluviti!“ I řekl: „Ty jsi bratr mój Benjamin a já sem bratr tvój Jozef!“ A objal jej s pláčem velikým a přikázal Benjaminovi Jozef, aby toho nepronášel nižádnému z bratří svých, dokovad se bohu vysokému nebude líbiti. A když tak v tom objímaní oba biešta, slzy veliké vylévajíc, Jozef ostav umyl tvář svú od slzí, a vyšed, seděl na stolici své v okrase prostřed kniežat a rytieřóv svých. Ale bratří stáchu zdaleka, diviece se panování a okrase kniežat