to ote mne, abych já zapomanul pána boha mého a nad pánem mým a mužem tvým abych zlé učinil, an mi dal a poručil v moc mú všecky věci své, kromě tebe saméj, paní má! Abych já nevděčen byl takého dobroděnie, a učinil bych tak veliký hřiech! Ač kolivěk pán mój o tomto nevěděl, avšak pán mój buoh sezřel by to všecko. I mám doufánie, že zprostí mě z téjto služebnosti a navrátí mě v svobodu a ukáže mi tvář otce mého Jákoba a poctivost, starost tváři jeho.“ A ostrabiv se Jozef, řekl paní své: „Vypuď od sebe, paní, ďábla tohoto, kterýž trápí tě, a slib almužny bohu, ať dá tobě dar bázni své. Nebo rufián a nevěstka jedním ohněm pálé se.“

A tak paní, jsúce zahanbena, odpadla Jozefa, ale zamilovánie zléj žádosti neodpadlo jí bieše. Bieše paní Jozefova příliš počestna přede všemi lidmi, ale již ovšem připravováše se ohyzdně, nebo oblačováše se ohyzdně v zlatohlavy a vymyšlenými mastmi mazáše tvář svú a oči své líčieše barvami, aby před Jozefem počestnějšie se zdála.

Po několiko dnech, když paní smahla v žádosti Jozefově, opět v skrytéj schráně došla Jozefa a líbati jej chtieše. I chtěla jím k sobě na lože a sama se stydce vydáváše, v ničemž muže se nestydiec. Vida Jozef ohavnost nahoty paní svéj, zastyděl se náramně, zakryl tvář svú, aby ji neviděl. Ale bieše ďábel velice snažen porušiti Jozefa. A řekla: „Skrze zdravie faronovo, chtěj, nebo nechtěj, mosieš mi svoliti! A slibuji já tobě, učiníš li to, zprostím tě téj služby, zápisný list spálím a budeš svoboden. Ó Jozef, spi se mnú! Velikú krásu máš, ale mnoho múdrosti nemáš do sebe v dvorství lidském, a bez toho krása nic nenie ani se hodí. Spi se mnú, spi, ó Jozef! Bojíš li se hřiechu, vezmi z pokladuov mých zlato a stříbro a daj almužnu chudým hojně a odpustí tobě pán buoh tvój!“

Tehdy Jozef počal se modliti a volati ku pomoci božie a řka: „Pane bože Abrahámóv, Izákuov a Jákobóv, otce mého, prosím tebe, buď pomocník mój a zbav mě téjto ženy, skrze nižto ďábel chce zatratiti