zatratiti duši mú a tělo mé porušiti smilstvím! Rozpomeň se, hospodine, na starost otce mého Jákob! Slituj se nad vězením mým v Ejiptě, nebo stojí o mú strátu smilstvie s túto ženú, která povstala jest proti mně. Nebo ty jsi mocný všecky věci učiniti!“ Paní jeho, tyto věci slyšéci, pustila jej, ale ďábel paní nepropustil, než viece ji zapalováše. A ona, chodieci proti Jozefovi, zdycháše, ženskými znameními hmyzáše. Ale Jozef neodpověděl jí nic.

Jednoho dne vzala sobě hodinu i povolala paní Jozefa, jako služby jeho potřebujíc. Přišel k nie a ona chytila jej za plášč a řkúci: „Dosovad, ó Jozef, nuzila sem se já a již sama sebe zdržeti nemohu viece, poněvadž na každý den vidím tě očima mýma. Prosím tebe, a ty mne uslyšeti nerátíš ani mi co odpovieš! Sama se v sobě hryzu a pálím se vždycky a opřieti se tomu nemohu. Srdce mé již usvadlo a hyne na mně tělo mé nocí, ve dne v nespání. A dny své v hořkosti a v zamilování v těch, ješto mne netbají, aniž mohu déle trpěti. Ze dvojieho jedno sobě vybeř tu hodinu: nebo spi se mnú a budeš svoboden, aneboť přisahám skrze život faraonóv, že já sepnúc ruce položím na hlavu tvú a pokřiknu tak daleko, že uslyší všickni služebníci faraonovi, kteříž vně stojie s čeledí naší, a řku, že jsi ty všel ke mně a chtěl jsi mne porušiti na loži pána svého. Nuže, voliž sobě z toho dvého, co chceš!“ I přičinila žena toto: „Ó Jozef, Jozef, slituj se nad krású mladosti tvé! Běda, běda bude mladosti tak ušlechtiléj, kterúžto Ejipščí nynie zkazie, pohanbie! Uzříš ruce tvé svázány szadu a hrdlo tvé ztaženo řetězy, nohy tvé železo slepce a smrtí hanebnú umřeš! Ó Jozef, běda bude tělu tvému tak mladičkému, když uvrženo bude do žaláře mezi črvy!“

Ale Jozef zhrdal jest její radú, pláčem i sliby jejími a řekl k ní: „Což z šachty sem vyňat a zase do šachty žaláře připravíš mě? Ale já doufati budu milosrdenství božiemu, který mne zprostil z čisterny milostí svú, zprostí mě z úzkosti, v níž sem já dnes.