[218r]číslo strany rukopisučtyři kóly položiti a to tělo na to vložiti. I učini oheň z kořenie pod lésů, až se tělo zahřeje, pak všecko tělo zmaza, najprvé olejem dřevěným[x]dřevěným] drewenym, potom mastmi drahými, kterýmiž on věděl. A když jest zmazal, znamenav po žilách, že moc přirozenie přijímá, i učini kýchavku. A když kši, tak to lože, ješto se bylo vzhóru vztrhlo, to dolóv sstúpi, a ona duch přije. A otevřevši oči a usta, velmi mdle[y]mdle] mdlie promluvi. Kterakž koli mdla bieše, takto vece: „Kdo jsi při mně, věz, aby se mne nedotýkal tak nemúdře, neboť sem královna.“ A přijemši lékarstvie, jenž posiluje múdrého člověka, i bieše po času tak krásná a červená a zdravá. Protož nediv se ijeden řeči této, ani se domnievaj, byť byla křivá. Nebo to Písmo svědčí, že jměli židé ten obyčej, že svých milých přátel umrlých za třidceti dní sú chovali, mažíce je mastmi drahými, zda by se duše v těle zatajila pro velikú nemoc a mdlobu, jakož se často stává. A jakož mistři a lékaři pravie a tomu za právo chtie. Tehdy Silemon uved mistra svého do komňaty, v niežto Lucina ležieše [218v]číslo strany rukopisui vece: „Viz, mistře, ješto s kázal hrob kopati.“ Mistr uzřev paní krásnú i vece jemu: „Rád vidím smysl tvój i radosten sem účinken tvým. A nemni, učedlníku mój, by ztratil trud tvój i práci, kterúž si měl o této[4]sic! paní. Ani se domnievaj, by svú ztravu stratil, jenž si na jejím lékarství utratil. Paní tato má veliké zbožie.“ Tehdy mistr rozvázav zlato i da jeden tisíc zlata Silemenovi za jeho práci a úsilé a druhý tisíc zlata schova Lucině kněžně. Po malém času zhoji se Lucina i by tak krásná, až bieše v divy každému člověku, ktož ji jediné uzřel. Tehdy Cyremon mistr vece: „Chciť tě sobě za svú dceru vzieti a nejinak než právě za své dietě.“ A znamenavši to Lucina, že mistr myslí o jejiem vdání, povědě jemu Lucina: „Otče mój, rač málo slyšeti dcery své. Otcem tě proto nazývám, nebo si mě přijel za svú dceru. Ale však rač to věděti, žeť sem já královna urozeného krále a mocného žena, jenžto viem, že pro mě jesti u veliké žalosti. A protož chciť jeho v čistotě čakati, dokavadž jeho, kdež jesti, nezviem. A tohoť