dcerku Bohem obdařenú po sobě ostavi, nebo v ní přirozenie nebylo v ničemž obmeškáno, jediné to, že ji bylo smrtedlnú učinilo. A poplakav král i utěšil se. I rozesla posly tajně ve vše dvory kniežecie, která by byla k dřevní královně podobna. Poslové hledáchu i navrátichu se řkúce královi, že k dřevní královně nic podobného nenalezli. Posla druhé i třetie posly, ani ti co podobného k dřevnie královně nenalezli. I poče velmi túžiti, a tiem se jemu obnovi smrt králové, a z té túhy upade jemu v srdce dcery jeho krása. I poče svú dceru milovati. Ta milost, kterak byla tajná, ale však se tajiti dlúho nemože. Tak král svú dceru milova, netoliko slovy, ale také nesličnými skutky. Dcera králova to uznamenavši, i vece králi: „Smysla dosti máš, pomni, že s mi otec. A to vždy měj na mysli, žeť sem dietě tvé.“ Král jí odpovědě: „Zapomenul sem, by ty mi byla dcera. Ale myslím vždy v srdci a mám to na mysli, aby ty mi ženú byla.“ Dcera jemu odpovědě: „Nežli bych tvú ženú byla, radějšíť bych pryč zašla. A dřieve, nežliť jí budu, radějšíť tu budu, kdež mne nikdy královú nenazovú.“ To řekši i vsta od otce s pláčem velikým. Král uslyšev řeč tu, přikáza jie střieci, aby nikam neušla. I zarmúti se král velmi. Po několiko dnech přišel král ke dceři i vece jí: „Však to dobře vieš, že bez ženy dlúho býti nemohu, a kromě tebe jiné nechci mieti.“ Dcera jemu odpovědě: „Otče, pravíš, že by ty byl vítěz, nejsi, to věz, ač nesvítězíš nad svú zlú myslí, neb lepšíť jesti ten vítěz, ktož svítězí nad svú zlú myslí, než nad mocným králem ktož boj obdrží. Svítěz, hrdino, nad svú zlú myslí a nedaj o sobě ani o mně pověsti praviti.“ Král jie vece: „Na počátkuť bude z toho řeč, ale obvetšejíc brzo pomine. A to chci ukázati.“ A vyšed od nie, káza mnoho hedbábných postavcóv dobyti a v noci tajně jimi všecky ulice přikryti. A tak drahé postavce uzřevše lidé, nesmějiechu ijeden po nich tlačiti a choditi. A třetí den jechu se po nich i s vozy jezditi. Potom král přišed ke dceři i vece jí: „Ze všeho