pod[64]číslo strany rukopisudané zachovati a obecnú spravedlnost vésti, tak svých vlastních práv a budúcích užitkuov aby nezamietal, kterážto práva když právě spósobena budú pro poddaných věrných užitek, z královské štědroty častokrát bývají dávány. Protož za právo činíme, když by koli který zemenín, kteréhož koli stavu buď neb řádu, z tohoto světa zšel, žádných dětí nemaje od sebe řádně pošlých, že zbožie všecko i dědictvie, což by bylo toho umrlého, do našie královské komory a měšce úplně má spadnúti.

Jestliže by kto dědictvie své vlastnie za svého života komu dáti neb pójčiti aneb od sebe k jinému převésti chtěl, má odpuštěnie prositi od Královy Milosti, kteréžto dopuštěnie vyprošené a dopřěné maje, má poslati posla svého, točíž pána, kterýž úřad kmetský má, k najvyšším úředníkóm, kteřížto k správě toho pána od Královy Milosti jim pověděné mají vložiti kázati do desk zemských v jednom roce pořád zběhlém, v času točíž na jednom z sjezduov obecných, jakož obyčej jest, o suchých dnech v jednom z těch čtyř sněmuov.

Když sobě zvolí, když úředníci najvyšší při súdu seděli, před nimi pověděti má a zjevně vyznati dánie neb pójčenie takového zbožie, kteréž učiniti miení, a žádného jiného od Královy Milosti nežádaje dopuštěnie, a potom [65]číslo strany rukopisuvlože ve dsky to dánie neb pójčenie z přikázanie úředníkuov najvyšších, toho zbožie učiň převedenie skutečné dědictvie neb těch věcí, kteréž dáti chce, na toho, komuž dáti umienil, jakož jiné naše ustanovenie o těchto věcích šířeji to vypráví. A když poctivost toho jednánie dokoná, by pak člověk ten bez dětí zšel, tehdy v dědictvie neb zbožie tak vzdaném neb pójčeném králova komora neb měšec nemuož nic obdržeti ani jmieti.

Jiné pak dědictvie kterékoli na smrti, jakož sme slýchali, že by se dálo, i jinak žádným obyčejem mimo řád slavný předepsaný by bylo dáno aneb kterak pójčeno kterýmž koli osobám, zboruom neb městuom duchovním neb světským, obecním neb zvláštní, taková pójčenie neb vzdánie jim nynie i potom úplně rušiece a zhazujíc tiemto právem chcme, aby věděno bylo, že jsú našemu měšci poručena.

Někdy že se dálo shledali sme, že někteří dědictvie svá na jiné lidi převésti chtiec, je tajně převodie neb dávají a tajně do desk zapisovati velejí, žádného dopuštěnie od Královy Velebnosti nežádajíc ani kterého oznámenie najvyšším úředníkóm, jakož běh jest, učiniec. Ale že to vidíme k škodě našeho práva a svrchupsaných úředníkuov úřadu i ke cti že to jde i ku potupě, nepochybujíce a v mrzkosti to majíce