ho[114r]číslo strany rukopisudná poctivost, neb každému dává to, což jeho jest. Silnost neb síla cnost jest poctivá, neb podstupuje znamenané nebezpečnosti a trápenie v praciech. Skrovnost jestiť ctnost poctivostí obdařená, nebo brání a treskce všeliký úmysl přielišný a neslušný. Ale mezi těmi třmi ctnostmi, totiž spravedlností, silností a skrovností, najzpanilejší jest múdrost, neb všecky přědcházie jako právě nesúci světedlnici a lucernu a jako jiným cestu ukazujíc. A jejíť jest úřad raditi a jiných cností skutek zjednávati a ráda máť všecko předcházeti, očkoli jednati a činiti má. A protož potřebieť jest nám, prvé než co počnem, o to se poraditi a poradiece se s rozmyslem a vážně to jednati, nebť nás k tomu potřebnost nutí. Ale že s’ ty sě snad málo múdrosti učil, i nemámť za zlé, že o ní i mluviti neumieš. Ale jistě, ktož neumie múdře mluviti, měl by se učiti múdře mlčeti.“

Tehdy nedachu sě jim viece vaditi, ale vstav Solfernus, poče mluviti a řka: „Milí páni a přietelé, nechte takého nepotřebného zacházení, neb viete, že máme s jinými věcmi dosti činiti. Ale tuto každý pořád poraď pánu našemu, kto co uměl dobrého a poctivého, jak sě má mieti v svých běziech. A to krátce každý pověz, netajíc výmluvnosti, neb dlúhost rady našie nám škodna jest. A jáť takto pravím, že pánu našemu slušné jest, aby dobrotivost zachoval, neb jest poctivá. A co jest to dobrotivost, chciť před vámi pověděti, a co činí. Najprvé dává Bohu, což jeho jest, totiž náboženstvie, milost okazuje nad rodiči, nevinnost nad menšími, přátelstvo k svým rovným okazuje, že nevzpíná sě nad své rovné, poctivost činí vyšším sebe, svornost dává jednotě městské a milosrdenstvie okazuje nad chudými. Těchť věcí požívají všichni, ktož dobrotivost mají a zachovávají ji. Toť jest rada má.“

Tehdy Astarot hajtman také vstav i poče mluviti a řka: „Poněvadž o ctnostech počali sme řeč, hodnéť jest pánu našemu, kdyžť zachová dobrotivost, aby také měl i zachoval milostivost, kteráž také jest