věky a nepřiezen věčnú a že musí na břiše svém hledati sobě pokrmu z země utvrzené, i želeli sú toho všichni žalostí velikú a všichni žádáchu toho pomstiti. Ale Luciper vece: „Páni milí a přietelé, vidíte již sami, kterak veliká, neupřiemá a ohyzdná bezprávnost děje sě nám od toho Boha vysokého, že na toho hada, kterýž nám byl popřál své zpósoby, také přepustil zlořečenstvie, až teskno o tom mysliti i zpomínati. A poněvadž on brání činiti jiným vuole našie, proč bychom i my též neučinili a nebránili jiným činiti vóle jeho?“ I byla se jest líbila ta řeč všem a kázachu pamět o hadu vepsati v knihy práv svých pekelních a zuostachu na tom, aby toho hada vždy pomstili nad stvořením božím.

Tehdy vstav Loquencius vece: „Osviecený knieže i vy všichni páni, jistě tuto dnešní den stalo se jest nám mnoho dobrého, v kterémžto dni slušie sě nám radovati, neb protivník náš potřěn jest a vyvržen z ráje mocí naší, i poddán jest biedě a psotě zemské. I majíce toto sami veselé, neslušieť nám toho tajiti před obcí naší, ale račte to vznésti na všicku obec, ať o témž vědie. Také jistě hodnéť jest na to pomysliti, abychom toho pomstili a neopustili toho hada, kterýž pro nás zašel jest. Ale nynie nechte toho u mlčení, poněvadž na zemi lidského pokolenie málo jest, ale jáť znám, žeť se rozmáhati budú. I kdyžť jich viece bude na zemi, zjednáme a zpósobíme mezi jich pokolením někaký svár a rúš, ještoť bude pomsta hodná pro našeho hada, dobrého přietele našeho. Ale s tiem mlčte nynie, poněvadž pamět o tom již napsána jest.“ A když dokona řeč Loquencius, svolichu k tomu všichni, nebo túto radú obveseleni jsúce, chvátachu jiným to praviti. I počechu tak ctíti a velebiti Loquencia mezi všemi čerty. I káza Astarot hejtman všecku obec pekelnú svolati. A když by svolána, počechu jim praviti o těch věcech, které sě byly přihodily vnově v ráji. I počechu chváliti a ctíti Loquencia velikú počestností řkúce: „Ó hodný cti všie, pilný, věrný sluho, buď pochválen a zveleben i s svým pokolením na věky.“ I trvalo jest veselé veliké mezi všemi čerty a ďábly čas nemalý, jako hodin šest. A potom v svém čertovském zpósobení všichni rozešli sú sě na miesta svá a čertie a ďáblé zuostavše na věky věkóv.

Potom pak Adam a Eva, když vyhnáni biechu z ráje rozkoší, i udělali sobě stánek a biechu sedm dní plačíce a lkajíce u velikém smutku. A poslední den počeli jsú lačněti a hledáchu