ten špehéř vedieše. A když jest přišel k nim, nalezl jest Kaina, an oře zemi, a Abele, an stádo pase. I přihodilo se, když vedlé přikázanie obětováchu oběti své, Kain z svého úsilé a Abel z své práce, i okázal sě jest nad obětí Abelóvú Hospodin milostí svú a vděčně jeho obět přijal jest, ale Kainovu ne takéž. I vnukl jest ďábel tento úmysl v Kaina. A pomyslil jest sobě a řka: „Zabiem já bratra mého a sám budu milým milostníkem u Hospodina a bude oběti mé ochotně přijímati jako nynie přijímá od něho.“ I vnukl mu opět ďábel v mysl a jako pošeptal jemu a řka: „Jistě učiň to, nebť to dobře bude, poněvadž obě práci na se vezmeš, oránie i pastvu, Buoh tiem laskavějí na tě bude i budeš moci ukrocovati Pána obojí obětí.“ I žádáše Kain skonati úmysla svého nešlechetného. I stalo sě, když jednú sešla se biešta spolu, zabil jest Kain Abele. A bieše Abel ve stu letech a v padesáti. Ale Kain přirozením hnut jsa, nešel jest k uotci svému, boje sě, by tresktán nebyl od něho, ale bral se jest na púšť. A v tom upadl jest v zúfalstvie vnuknutím ďábelským, i stal se jest s nebes hlas k němu, an chodí po púšti: „Kaine, Kaine!“ Jenž odpověděv řekl jest: „Teď sem, Pane.“ I řekl jemu Hospodin: „Kde jest Abel, bratr tvój?“ I vece Kain: „Neviemť já jeho, i zdaliť sem já strážným nad bratrem mým?“ I řekl k němu Hospodin: „Co s’ učinil? Aj, krev bratra tvého volá ke mně z země. A protož zlořečena země, kteráž přijala jest krev bratra tvého z ruky tvé.“ I upadl jest v zúfalstvie Kain vnuknutím ďábelským a řekl: „Shřešil sem, Pane, a hřiech veliký a těžký učinil sem, viem, že mi nelze než zahynúti, neb mi jeho neodpustíš, a poněvadž mé prohřešenie větčie jest, než tvé milosrdenstvie.“ A tak zúfav sobě, nedav sě vinen Bohu ani toho mordu želeje, chodil jest na púštiech a tam přebývaje, zahynul jest, jakož Genesis o tom dále svědčí. A tento jistý ďábel navrátil sě jest k čertóm svým a vesele od nich přijat jest a přivítán. Ale že zlořečil jest Buoh zemi pro vylitie krve Abelovy, proto hněvali sú se čertie a ďáblé, praviece, by svá nebesa zlořečil, dokad chce, a „země nám u pokoji nechal málo, bychom na to tbali, ale vždy svú všemohúcností vládne a vlásti žádá a rozkazovati nepřestává“. A uradivše se ďáblé, co by dále potom měli činiti, rozešli sú sě z rady.