hledáchu sobě pokrmóv, aby jedli, ale nemějiechu jich. I řekl jest Adam k Evě: „Paní má, lačen sem velmi, protož pohledajme, co bychom jedli, až i uzříme, ažť snad shlédne a smiluje sě nad námi Pán Buoh a navrátí nás do miesta, kdežto byli sme.“ A povstav Adam, chodil jest sedm dní po vší zemi té, i nenalezl jest pokrmu takového, jakýž mějiechu prvé v ráji. I řekla Eva k Adamovi: „Pane mój, již si mněl, bychom zemřeli hladem. Již máme pokrm týž. Ale ó, bych já umřela, když by jediné tě uvedl Pán Buoh opět znova do ráje, neb se jest pro mě rozhněval Pán Buoh. Chceš li, zabí mě, ať já umru, a snad když já zabita budu, uvedeť tě Pán Buoh do ráje zase, nebo pro mě vyhnán jsi z něho.“ Odpověděl jest Adam a řekl jest: „Neroď, Evo, tak mluviti, ať snad opět někakého zlořečenstvie neuvede na nás Pán Buoh. Nebo kterak to móže býti, bych já pustil ruku mú na tělo mé? Protož vstaň rychle a hledajme sobě pokrmóv, čím bychme živi byli a nezahynuli.“ A chodiece hledali sú devět dní pokrmu téhož, jako sú v ráji měli, a nenalezli sú, jediné jakožto zvieřata a hovada jedli sú. I řekl jest Adam k Evě: „Tento pokrm dán jest zvieřatóm a hovadóm zemským, aby jedli a požívali jeho, ale náš pokrm bieše anjelský. Protož sě kajme toho a želejme před obličejem Pána našeho, kterýž jest stvořil nás. A kajme se u velikém pokání, snadť odpustí nám a smiluje sě nad námi Pán Buoh náš a zpósobí nám, čím bychom živi byli.“ I řekla jest Eva: „Pane, pověz mi, co jest pokánie a kterak sě budem káti, abychom snad práce na se nevložili, kteréž bychom nemohli naplniti, a snad by nebyly uslyšány prosby naše a odvrátil by snad od nás tvář svú Pán Buoh náš, jestliže co slíbíme, a nenaplníme. Ale však, pane mój, jakož si umienil, kaj sě, nebť sem já uvedla na tě práci a tesknost.“ I řekl jest Adam k Evě: „Nemóžeš ty toliko učiniti pokánie, jako i já učiním, postiti sě čtyřidceti dní. Ale ty vstana, jdiž k řece Tygrim a vezmi kámen a stuoj na něm u vodě v řece a žádná řeč nevychoď z úst tvých. Nebo nejsme hodni jmenovati Hospodina, nebo rtové naši jsú nečisti učiněni od dřeva neslušného a zapověděného. A budiž v té řece u vodě jeden a třidceti dní a já budu u vodě jordanské čtyřidceti dní, ať snad smiluje se nad námi Pán Buoh.“ I chodieše Eva k řece Tygrim a činila jest, jakž jie byl Adam rozkázal. A též Adam chodieše k řece jordanské a stáváše na kameni u vodě až do hrdla. I řekl jest Adam, stoje u vodě: „Tobě pravím, vodo jordanská, stuoj a želej mne a shromažte se spolu, jenž v tobě