dolejšieho konce studnice veliké jest a Eva u toho dřeva zapověděného, jenž slóve dřevo života a věděnie zlého i dobrého. Protož má li Vašě Milost oč s kterým z nich mluviti, aby druhý z nich neslyšal ani viděl, nynieť jest k tomu čas velmi zpuosobný.“ A řek to, i odšel jest z rady. Tehdy vstav Loquencius i vece: „Prosímť vás, proste za mě pána, abych vaší pomocí netoliko skutečnú, ale také abych i prosbami za mě skrze vás učiněnými a k prospěchu a cti našie obce obdržen byl, abych ty věci řádně a hodně mohl skonati. Jižť čas milosti nynie přišel a veselé a tento jest den, kterýž jest pán učinil, skonám liť náš úmysl a provedu vedlé uloženie našeho, jistě radujme se a veselme se v něm. Protož jižť já beru sě a jistě [s]text doplněný editorem strachem velikým a bázní nemalú.“ I vecechu všichni čertie: „Ostřiehaj tebe a tvé vyjitie i vracenie tvé šťastné buď i nynie i na věky!“ A vstav Loquencius, i jide se dvěma jinýma ďábloma upřiemo tú cestú k ráji, ale strach na nich veliký. A jiní ďáblé zuostachu s Luciperem v radě, čekajíce vracenie jeho s radostí velikú. A když stáše u bran rajských Loquencius, hledě do ráje, uhlédal jest Evu, ana sama chodí u dřeva zapověděného. A vskočiv do ráje, káza jiným vně ostati. I proměnil sě v zpósobu hadovú a tvárnost jako člověčí maje na sobě, všiel jest na to dřevo prostřed ráje, kteréž slóve dřevo života, to jest věděnie zlého a dobrého. A to dřevo převelmi libé a lahodné a milé ku pohledění bieše a k jiedlu chutné. A když Eva obcházieše, pilně na to dřevo hlédajíc, promluvil jest k ní had, kterýž horčejší a chytřejší bieše všech zvieřat na zemi. A řekl jest: „Stvořenie božie krásné, ó poctivá a šlechetná paní vší počestností obdařená, i proč Tvá Milost neráčíš také ovoce z dřeva tohoto okusiti, ale odvracuješ sě od něho v jiných okušením svým rozkoš plodieci? I zdaliť sě v čem nelíbí rozkoš ovoce jeho, čili snad ku pohanění tohoto dřeva nechceš okusiti ovoce jeho? Ó počestná paní, nehrzej takým ovocem dřeva tohoto, poněvadž od téhož Boha stvořeno jest jako i jiné dřievie. A neráčíš li jiesti ovoce s dřeva tohoto, protožeť by se snad nelíbilo, ale pokus maličko a nepohaněj tak rozkošného stromu božieho.“ Tehda zhlédla jest Eva na dřevo života a poznala, že had s ní z dřeva mluví. I zastavila se proti dřevu a stojéc vzhlédla na dřevo a zamilovala pěknost ovoce jeho milováním srdečným,