radíš, bylo by proti právóm našim, nebť práva káží, abychom žádného bezděčně nenutili k činění vóle našie. Aby sě pak tak již stalo, jakož ty pravíš a radíš, však by daremnie práce naše byla, neb co by oni činili, to by museli učiniti ne z dobré vuole, ale bez dieky. A vuole za skutek pokládá sě. A nenieť podobná řeč tvá. Ale ty, Loquencí, jdi nemeškaje a konaj vedlé svolenie obecnieho.“ Tehdy počal jest mluviti Loquencius a řka: „Pane náš, sluha tvój hotov jest učiniti vuoli tvú, ale však poviem prvé úmysl svój před tebú, pánem mým. Jistě zdá se vám, bych já zpuosobu člověčí na se vzal a v ní s Evú mluvil, Adama opustě: viete, že jsta dva člověky toliko na světě. I budu li mluviti s Evú, musil bych mieti zpuosobu Adamovu, kteráž jí ovšem velmi známa jest. A zdá sě Solfernovi, že by tato zlořečenstvie přišla od Boha na pokolenie lidské, jakož přišlo na pokolenie hadovo pro oklamánie Evy. I zdáť mi sě to velmi neslušné, neb viete, že již jednú zlořečenstvie na ně přišlo jest od Boha, a proto vyhnáni jsú z ráje, že tam nehodni jsú přebývati. I nenieť podobné, byť jim dal zlořečenstvie podruhé, poněvadž Buoh dvakrát nemstí, než jednú. Ale totoť móže býti, že já pokusím sě ještě o to v zpuosobě anjelské a budu s Evú mluviti, jakž vnuknutie vnitřnie přijde mi na mysl mú. A budu li moci Evu vyvésti od počatého pokánie, přičiním se k tomu s pilností, práce ovšem nelituje.“ Tehdy vece Luciper: „Jdi, přieteli náš dobrý a věrný a milý, a moc pomoci našie buď s tebú, aby šťastně s radostí vrátil se k nám.“

Tehdy šel jest Loquencius ďábel k řece Tygrim k Evě a proměnil se jest v světlost anjelskú. A nalezl ji plačíci a on, ďábel, jako želeje jie, počal jest plakati a lkáti. A řekl jest k Evě: „Ó Evo, poctivé a ušlechtilé stvořenie božie, vyjdiž ven z řeky a nemeškaj a již viece neplač, ale přestaň od žalosti své a od lkánie svého. A aniž již viec buď pečliva ani smutna ty ani tvój muž Adam, neb uslyšal jest Pán Buoh lkánie i přijalť jest pokánie vaše. A všickni anjelé modliliť jsú sě za vás, prosiece Hospodina. I poslal mě jest Pán Buoh, abych vás vyvedl z vody a dal vám pokrm týž, kterýž ste měli v ráji, za kterýž nynie pláčete. Protož již nynie vyjdiž z vody a doveduť vás na miesto, kdežto připraven jest vám pokrm váš.“ I uslyšavši to Eva, uvěřila jest a vyšla jest z vody a tělo jejie bieše jako kuora pro studenost vody. A když bieše vyšla, pro velikú mdlobu padla jest na zemi a pozdvihl jest jie ďábel a vedl ji k Adamovi. Ale když jest ji viděl Adam s ďáblem, zvolal jest hlasem velikým a řka: „Ó Evo, jak si opět svedena od protivníka svého, skrze kteréhož jsme zbaveni