svú kratochvíli bez studu mohl vésti, aby s poctivostí s nimi sě veselil, kratochvíl maje. A rozliční hudci rozličné hudby ať v tu chvíli hudú, ono jinak a jinak, jednak zpěváky zbuř svú ochotností k zpievaní, jednak pišce k pískaní, jednak opět hudce k hudení, a sám okaž se ochotnú tváří, aby tě to pominulo, což potkalo jest nelibého. A tak srdce své utěšíš a úmysl svój ukrotíš. Také vždy měj, pane, ty zvláštnie osoby při sobě, kteříž by tě zpravovali o těch všech běziech, kterak se kde po tvých krajinách děje a kterak kto mluví a jedná o tobě.“

A když tyto všecky řeči dokonachu ďáblé v té radě před kniežetem svým, tak že každý pověděl úmysl svój, co by se mohl držeti pán jich, tehdy Luciper velmi poctivě poděkoval jest jim a řka: „Moji věrní a vždy milí, vědělť sem to, že plnost uměnie u vás poznáno jest. A protož k vám na radu utiekám sě, jakožto k hojnému ujištění ve všech nesnadnostech a slušnému naučení všelikých mravóv, neb sem nežádal ani žádám bez rady a vóle vašie nic učiniti. Protož z toho, co jste mi radili, vám velice děkuji a miením sě zachovati tak vedlé vuole vašie ve vší spravedlnosti vám i všelikému živému.“ A ty řeči kázal sobě Luciper v knihy vepsati pro pamět budúcí.

Tehdy povstavše z rady někteří i mluvili sú s vólí Luciperovú s Lunariem a s Loquenciem, aby nechutem a sváróm dali dobře jíti a hněvu nedržiece, aby sě o to smluviti dali. I odpieráše Lunarius a odkládáše, až by jemu Luciper kázal, neb bieše milostník Luciperóv. Tehdy Luciper vzkázal jemu po Solfernovi, že radí jemu a přikazuje, že chce to mieti, aby se smluviti dal. I vece Lunarius k Solfernovi: „Jáť to již učiním k vuoli pána mého, ale shledáš to, žeť nasytím Loquencia těch hrdých řečí. A nebudu liť já moci, ale s někýmť práce dojde.“ I vece Solfernus: „Nenieť slušné mířiti sě nevěrně, neb ktož chce v stálosti poznán býti, musíť vieru zachovati. Protož ty s’ muž vzácný a rodu velikého, máš li se nevěrně mířiti, radějí opustě mířenie, hleď svého zjevně.“ Tehdy svolil jest konečně Lunarius, aby sjednán byl s Loquenciem. A přišli sú obojí o to na Solferna a na Astarota hajtmana, jenž o všecky věci zjednali a smířili sú je, i byli sú tiem veselejší ve vší radě všichni ďáblové.