[80v]číslo strany rukopisua velikého přievala spadenie, tak že otec svatý nikamež od nie nemohl. K niežto svatý Benedictus zamútiv se vece: I cos to učinila, odpusť to bóh, sestro má! K němužto ona vece: Prosila sem tebe, a tys mne neuslyšal. Ale boha sem poprosila, i uslyšal mě jest. A již beř se, kam chceš, ač móžeš. A když se tak mezi sebú milostivě pokárašta, vše té noci miesto spanie o bohu a o svatých věcech spolu pomluvišta. A potom po třech dnech když se svatý Benedictus do kláštera vrátil, v jednu hodinu pohleděv uzřel, ano duše jeho sestry, svaté Školastiky, jako holubice do nebes jde. Kázal inhed jejie tělo do kláštera přivésti a v tom hrobě, ješto byl sobě přihotoval, pochovati kázal. Potom toho léta, jehožto svatý Benedictus měl skončeti, svú smrt bratřím svým předpověděl a šestý den před svú smrtí hrob sobě otevřieti kázal. A potom poslední den do své modlitebné kaply vnesen, a tu všicku boží svatost přijem, bohu se nábožně poručiv, skončal. Amen.
Pravenie o zvěstování[bz]zvěstování] zwieſtowanie matky božie
Jakžto svaté písmo píše[ca]píše] pſmo, že pro hřiech našie prvnie mateře Evy a našeho otce prvnieho Adama všeho světa národ lidský napadl bieše od božie milosti tak velmi i tak daleko, že nelze bieše nikomu spasenu býti. Ale ktož umřel a byl li v smrtedlném hřiechu, do pekla šel. Pakli byl bez smrtedlného hřiecha, do temnic starých otcóv u předpeklé musil. To se jest tak dlúho dlilo až právě do syna božieho umučenie. Kterak jest to byl čas dlúhý, o tom píše svatý Jeroným, že
