[270v]číslo strany rukopisui zavola člověčským hlasem a řka: Ta svatá těla nic se nebojiec spolu položte. To se dálo po božiem narození dvě stě a osmdesáté léto za Diokleciana ciesaře.
Svatého Václava
Když tomu všemohúcie milost božie chtěla, aby se viera křesťanská spoře vzplodila, Svatopluk, moravský král, od svatého Quirilla, moravského arcibiskupa, svatý křest jest přijal. A potom když bratr svatého Quirilla jménem Metudius po jeho skončení miesto něho moravským arcibiskupem byl učiněn, tehda české slovutné knieže jménem Bořivoj a jeho bohobojná kněžna, svatá Lidmila, v tom městě, ješto Velehrad slove, tu, ješto tehdy moravského arcibiskupstvie stolec i hlava bieše, v kostele svatého Víta od blaženého arcibiskupa Metudia oba svatý křest jsta přijala.
V těch časiech to české knieže Bořivoj měl jest dva syny. Jeden slul Spytigneus a druhý Vratislav. Tehda Spytigneus, nemnoho přebyv na světě, umřel a Vratislav po něm v Čechách kniežetem ostal. Potom to slovutné knieže Vratislav s svú kněžnú, jiež jméno bylo Dragomíř, měl dva syny, svatého Václava a nemilostivého Boleslava. A když Vratislav knieže s pravým srdcem křesťanskú vieru milováše, na to jeho kněžna Drahomíř nic netbala, ale pohanských modl se vždy přídržieše. Potom po těch časiech to šlechetné knieže Vratislav svého syna, svatého Václava, tiem úmyslem, aby potom českým kniežetem byl, svaté Lidmile jeho chovati poručiv, skončal. A jeho kněžna Drahomíř v druhého syna Boleslava se uvázavši, ku pohanským modlám jeho všemi činy
