[248v]číslo strany rukopisuvrátil, uzřev jeho král, an v těch dalekých vlastech strastně bydliv, churav se vrátil, skrúšeným srdcem se rozžalostiv, před svatým Lupem padna, poče prositi, aby vinu jemu odpustil. Jemužto svatý Lupus milostivé požehnánie dav, do svého se města vrátil. A když skrze město pařížské jdieše, božím divem všickni se žaláři otevřeli. Z nichžto všichni vězňové vyšedše, svatému Lupu vítanie dali. A když jedné neděle mši slúžieše, upadl z nebes v jeho kalich kámen drahý, kterýžto kámen po mši král vzem, mezi svými svatyněmi schoval. A ten kámen v senovském kostele jest do dnešnieho dne. Potom svatý Lupus svatý život veda, mnoho divóv čině skončal a bohu se dostal. Amen.
Svatého Mamertina
Svatý Mamertinus najprvé pohanem byl. A když jeden čas svým se modlám modléše, tu stoje jedniem okem oslnul a jedna jemu ruka uschla. Odtad se tak domóv vrátiv, poče mysliti a řka: Snad sú se moji bohové na mě rozhněvali a toto na mě dopustili. Tehda tak pomysliv, chtě se bohóm pokořiti, do chrámu pojide. Tu jej potka jeden muž poctivý, jemužto jmě bylo Savinus, a ten jeho poče tázati, kterak by se jemu to bylo přihodilo. Jemužto svatý Mamertinus odpovědě: Své sem bohy rozhněval i jdu tam, chtě se jim pomodliti, zdali by se nade mnú smilujíc, mě ještě uzdravili. K tomu Savinus vece: Blúdíš, bratře, blúdíš, vzývaje diábly bohy! Ale radímť, aby šel k svatému Germanovi, altisiodorenskému biskupu, jehožto rady uposlúcháš li, zdráv budeš. To svatý Mamertinus uslyšav, inhed na tu cestu šel. A toho
