[223v]číslo strany rukopisuV tu dobu ciesař rozhněvav se, kázal s něho křesťanského kroje rúcho, ješto v tu dobu na sobě mějieše, svlekúc, jeho usta kamením zbíti. K němužto svatý Ipolitus vece: Mne si nesvlekl, ale oblekl. Decius vece: Kterak si smysla pozbyl, že se své nahoty nestydíš! Radímť, vzdaj obět mým bohóm a živ ostaneš. Pakli toho neučiníš, hanebně s svým Vavřincem zahyneš. Ipolitus vece: Abych[151]Abych] nad „A“ nadepsáno „o“ > ó, bych (?) tak šťastný byl u příkladě svatého Vavřince, jehožto ty nedóstojnými usty smieš jmenovati! Tehda jeho po té řeči kázal ciesař kyji dlúho bivše, železnými hřebeny dráti. A v těch mukách svatý Ipolitus velikým hlasem voláše a řka: Věrný křesťan sem. A když uzře ciesař, an nic na muky netbá, kázal jej v rytieřské rúcho, jakžto někdy chodil, obléci a řka: Ostaňva u přiezni a v rytieřství jako i dřieve. Lépeť jest než hanebně sníti. K tomu když svatý Ipolit odpovědě a řka: Chci mému Jezukristovi slúžiti, v tu dobu s velikými hněvy ciesař svému starostovi Valerianovi jej u moc dal, aby jej rozličně na smrt umuče, ve vše se jeho sbožie uvázal.
Tehda Valerian zvěděv, že čeled svatého Ipolita věří v Jezukrista, kázal všech před se pozvati a je k modlám pohanským nutiti. Miesto nichž všech svatá Konkordia, někda dojka svatého Ipolita, odpovědě a řkúc: My s naším pánem Ipolitem radějše chcme zemřieti podlé cti, než bez studu živu ostati. K tomu Valerianus vece: To jest dávná povaha robotných sedlákóv, že se nikda nepolepšie, jeliž bitím je přibezděčí. A inhed, ano tu svatý Ipolitus stojí, kázal svatú Konkordí svléci a biči, kteřížto olovo na koncích mějiechu, tak dlúho bičovati, až duši i pustila. To uzřev svatý Ipolitus,
