naj[209r]číslo strany rukopisuradějí v kněhách O svatých otciech, kterak sú na světě svatý život vedli, najradějí čtieše. A když jednú do toho města, jemužto Toloza dějí, s svým biskupem jel, nalezl na jedné hospodě, ano hospodář kacieř jest. Tomu tak dlúho o vieře kázal, až jeho na pravú vieru i obrátil. Proněžto svatý Dominik bohu chválu vzdal, děkuje, že tento prvý skrze něho na pravé cestě jest postaven.
Jeden také čas v tom kraji, jenž vlasky slove Memfort, v tom hrabství svatý Dominik o vieru s kacieři se hádal a což bylo nesnadnějšieho, to jim na listu napsáno dal. Tehda teho večera kacieři okolo ohně sediece, počechu mezi sebú mluviti a řkúc: Virzme tento list v oheň, shoří li, tehda naše viera pravá jest, pakli neshoří, hotovi sme po svatého Dominika vieře postúpiti. V tu dobu list v oheň vrhli a tu list drahně pobyv, z ohně vyskočil. To uzřevše[145]uzřevše] původně zapsáno „vzrzewſſy“, „y“ přepsáno na „e“ kacieři, velmi se podivili a vnitř v srdci skrúšené pomyšlenie měli. Avšak jeden mezi nimi tvrzší ve zlé vieře k nim vece: Uvrzme ten list v oheň druhé i třetie a tu pravdu uznamenáme. A když tak do třetice vrhli, a list vždy z ohně vyskočil, mezi sebú slib učinili, aby toho z nich nižádný nikoli nepronášel. Jediný mezi nimi rytieř byl, jenž svaté viery jakž takž se odpoly přídržal, ten potom ten div pronesl.
Také se to o svatém Dominiku píše, že když se jednú s kacieři hádal a duchem svatým zjevně božie slovo nestrašlivě kázal, posmieváchu se jemu svaté viery protivníci, plijíce naň, blátem plískajíce, na smiech szadu slámu k kukle přivazujíc. V tu dobu jedni kacieři k němu přistúpivše, vecechu:
