[186r]číslo strany rukopisua u vuoz upřahúce, tělo Jakuba, svého pána, vložiec, veztež, kdež chcete, a městiště, jakež chcete, jemu udělajte. To lstivě ta Lupa mluvieše, neb to dobře ona věděla, že to volové biechu nepitomí, proněžto sobě na mysli tak řekla: Zapřieci jich nebudú moci, pakli je zapřahú, vóz zlámají a tělo po skalách roztroskotají a sami také, neb ztonú nebo hlavy slámají. Ó, nešlechetná Vlčice, kterak ty to lstivě jednáš, však to bóh pořádně zpósobí. Oni na tu horu šedše, jejie lsti nic se nevystřehše, nalezú jednu saň[130]saň] diakritika již naznačena a inhed ta se na ně, plamenem dýchajíc, řítila. A jakž znamenie svatého kříže učinichu, tak se ta san[131]san] diakritika nenaznačena napoly rozsedši i umřela. A oni ty voly křížem svatým požehnavše, pitomy pojeli. A tak upřéhše tělo svaté i s kamenem na vuoz vloživše, po cestě se povezú. Tehda volové se pozdvihše, prostřed sieni té královny Lupy i s vozem doběhše i stáchu. To ona uzřevši, s velikým skrúšením svých hřiechóv poželevši, vieru křesťanskú přijala a z té sieni kostel ve jmě svatého Jakuba učinivši, štědrými almužnami nadala. A tu bohu slúžéci, v dobrých skutciech svój život skonala.
Potom hospodin mnoho jiných svatých divóv skrze svatého Jakuba učinil. Mezi nimižto se píše, že po božím narození tisíc a desáté ke stu léto jeden Němec s synem na pút k svatému Jakubu šel. A když v tom městě, jemužto Toloza dějí, do hospody přišli, hospodář zlostný pútníka zapojiv, v jeho mošně střiebrnici překryl. Zjitra pútník svú cestú šel, za nimiž lstivý hospodář
