[117r]číslo strany rukopisutaké židovské hody o puolnoci tak dlúho blýskota stála, že sú všickni, by den byl, mněli. Několik také dní, když slunce za horu zašlo, viděni sú vozové a množstvie oděncóv, v oblaciech obnášejíc se. A potom čtvrté léto před jeruzalémským obležením jeden člověk, Ananiášóv syn, toho dne na židovské letnice poče nemotorným hlasem volati, jako by se z smysla vztrhl, a řka: Hlas na vzchod slunce, hlas na kříž světa, hlas na nevěsty i ženichy, hlas na všechny lidi. To Židé uslyšavše, jeho se nabili. A čím jeho viece bili, on tiem viece volal a řka: Běda, běda, běda Jeruzalému městu. Proněžto před súdci jeho přivedše, kázali jeho tělo až do kostí dráti. Ale pro to on ani se modlil, ani plakal, ale vždy volal hrozným křikem: Běda, běda jeruzalémskému městu.
A proto se Židé ti, tak veliké zázraky viděvše, nepolepšili ani pokáli, po těch čtyřidceti letech dopustil hospodin, že Vespezianus a Titus Jeruzalém oblehše, to město všecko obořili. O tom se takto píše, že Vespezian ten den na židovskú Veliku noc, kteréhožto dne ze všeho kraje lidé do chrámu se byli sešli, mocně město oblehl, tak že kteříž byli na hody přišli, v městě zavřeni byli. A když tak vojensky ležiechu, tehda z Říma poselstvie přišlo, že Vespezian ciesařem volen, a tak inhed se povzdvihl, svého syna Tita u vojště miesto sebe ostaviv, do Říma jel. A když tu Titus dvě létě vojensky ležal, taký hlad v Jeruzalémě v městě byl, že otcové a matery svým synóm a dcerám
