V tom tak strašném času u božiem hrozném hněvu kteří zázraci se dějiechu, které od boha přiepusty na lidi spadáchu, o tom svědčí písmo, že bóh promluvil a řka: Želém toho, že sem kdy člověka stvořil. V tom hněvu jednoho dne čtyřimezcietma tisícóv lidí sešlo u brzké náhlosti, oheň s nebes přída, mnoho lidí spáléše. Tehdy také diáblové volnú mocí v lidi vstupováchu, hlad, mor i rozličné přiepusty na lidi přicháziechu. Potom přišedši potopa, veš svět potopila.
Po těch časiech milosrdenstvie před bóh předstúpivši i poče pokorně mluviti a řkúci: Vizi, milý hospodine, že se prvé rady své spravedlnosti již dlúho držíš, proněžto se na své stvořenie velmi hněváš. A jižť jest čas, aby se rozpomanul na svá veliká milosrdenstvie, neb ty si, jenžto v svém božství milosrdie neseš nade všecka svá učiněnie. A když milosrdenstvie v tobě bydlí, kterak to móž býti, by se někda nesmiloval? Která tobě odtad chvála přicházie, že sa převšemohúcí hospodin, nad hubeným se stvořením mstíš, voliv sobě milé sluhy, jichžtos srdce duchem svým osvěcoval, jimžtos svá tajemstvie u budúcích časiech zjevoval, všeckny v žaláři temném držíš. Tus Izaiáše, Davida, Jeremiáše i jiných prorokóv zapomněl. Tu také Mojžieše držíš, s nímžtos někdy milostivě mluvil, jemužtos se božstvie nad přirozenie člověčie v divné brzkosti okamženie ukázal. Takliž chceš na věky v svém hněvu zadržeti svá milosrdenstvie? Ne tak, milý hospodine, ale již jest čas, aby se nad hřiešnými smiloval! Tehda
