bohóv, zjevil se jie jedné noci anjel a řka: Savina, neplač, ale ode všeho, což máš, vstanúci jdiž pryč a nalezneš bratra svého, an u veliké cti. Z toho viděnie Savina se vybravši, k své jedné přietelnici vece: Přietelnice má milá, znamenala lis co? K niežto ona vece: Paní milá, znamenala. Viděla sem, ano člověk s tobú mluví, ale nerozoměla sem, co jest mluvil. Tehda jie Savina poče rozprávěti, ale prosiec, aby nižádnému nepravila. A tak nazajtřie obě vstavši, pryč se brale.
A když jejie otec dlúho jie ptajíc hledati kázal i nenalezl, vzveda ruce k nebesóm, žalostivě vzdech, vece: Jsi li všemohúcí bóh na nebesiech, mé modly zlámaj, že sú mi mých dětí zachovati nemohly. Netáhl toho dořéci, až v nebesiech pohřmělo a inhed všecky modly padše se zlámaly. Proněžto mnoho pohanstva na vieru se obrátilo. Tehda svatá Savina do Říma šla a tu od papeže, jemužto Euzebius řiekali, svatý křest přijemši, slepé a chromé uzdravovavši, v Římě pět let bydlila. A potom se jie anjel zjevil a řka: Savina, co tu činíš? Zdas proto od svého sbožie zašla, aby tuto v dobrém bydle bydlila? Vstaň brzo, jdi do toho města, jemužto Tregas dějí, a tu svého bratra Saviniana nalezneš! Tu Savina uslyševši, k své přietelnici vece: Nebydlva tuto déle. Jiežto ona odpovědě: Paní má milá, kam chceš jíti, však to dobře vidíš, ano tě zde všickni u boze milují, a ty pak někam na smrt jíti chceš! K niežto svatá Savina vece: Bóh naše naděje. A to řekši, bochnec ječný s sebú vzemši, s svú přietelnicí z Říma pryč zašla. A tak jdúc do toho města, jemužto Ravenna
