a synové otcóm a materám, mužové svým ženám netolik rukama, ale zuby kúsajíc, krmi odjímáchu. A podobní mládenci, někdy silní, mdlobú po uliciech povíjejíce se, chodiec hladem na zemi padáchu. Zatiem když hladem lidé tak neskrovně mřiechu, často se to přihodilo, že druh druha chtě pohřésti, sám na něm padna, umřel. A tak pro veliké množstvie mrtvých těl smradu nemohúc trpěti, musili přes zed mrtvá těla do přiekopa metati. Tehda v jednu hodinu ohledav Titus, ano vešken přiekop umrlcóv nametán a od těch těl všechno povětřie smradu plno, svoji ruce k nebi se slzami vzvedl a řka: Ty, milý hospodine, vieš, že já tiemto nejsem vinen. A taký již hlad v městě ku posledku byl, až jiného nemajíc, svú vlastní obuv a lecikaké usně a řemenie vařiece jedli.
A to jest ze všeho najhroznějšie bylo, jakžto se píše v jedněch starých kněhách jménem Školastika Historia, že byla v Jeruzalémě jedna urozená a bohatá paní, na jejiežto dóm hladem připuzeni když jedni mládenci se poradivše, vše, což bylo od jiedla, nic jie neostavivše, pobrali. Tehda ona, nebožka žalostná, držiec na svú rukú své vlastnie jediné děťátko, jemu v oči vzezřevši a srdečně zaplakavši, promluvila k němu a řkúc: Mé přemilé děťátko, kterak já tě v této núzi zachovati mohu. Poď již, mé jediné narozeníčko, musíš býti své mateře krmě, v dlúhá léta u budúciech časiech hrozná pověst. A to řekši, děťátko své zabila a polovici
