s tú nadějí, že bych, sobě u tebe pokojné bydlo naleznúc, bezpečně bohu slúžila. Jejiežto řeč biskup uslyšav, velmi se podivil jejiemu urození i kráse i prostranému promluvení, dobrotivě jie odpověděl a řka: Buď bezpečna, dcerko má, a neboj se, nebo ten, pro něhožtos všecky věci potupila, v nebesiech tobě odplatí. A já, sluha jeho neduostojný, toho všeho, což já mám, toho tobě přeji. A kdež tobě libo na mém sboží, bydlo zvol. A tomu chci, aby dnes se mnú obědvala. Jemužto ona vece: Nepros mne za to, otče svatý, pro zlých lidí domněnie, aby tvá šlechetnost pro mě netrpěla na své cti nižádného poškvrněnie. K niežto biskup vece: Viece nás bude, sami nebudem. Proněžto nebude o nás ižádného domněnie. A když k stolu šedše, ta jistá proti biskupu posazena, počal na ni biskup vzhlédati, a z toho vzhlédanie poskvrněné myšlenie mieti, a ten diábel větčí a větčí krásu k jeho libosti poče jemu ukazovati. Neb jakž praví svatý Augustin: Nestydlivé oko nestydlivého srdce jest posel. A když ten tak biskup u bludném myšlení za stolem sedieše, jeden u pútníkové postavě ke dveřóm přišed, poče velmi tlúci. A když jemu otevřieti nechtiechu, a ten pútník bez přestánie tluka voláše, tehda biskup otázal té ženy, kázala li by jeho pustiti. K němužto ona vece: Učiňme jemu jedno otázanie, odpovie li právě, puste jeho sem. Pakli neodpovie, nenie duostojen sem vníti. A když bylo jie poručeno, aby ona to otázanie učinila, ona rozkáza takto řka: Otěžte toho pútníka, který jest najvětčí div