prachu a daj píti, komu chceš. A míním, že by věčně stálo, by podepsaného lékařstvie nebylo: Vezmi čakanku i s kořenem a vař v octě a daj mu píti, a padne jemu. Také, ktož píti bude mozk kuroptví, stane jemu. Také mech s vínem tlúci bude a tiem ledvie a nároky pomaže, činí též. Také sémě lněné smiešené s pepřem a píti, též činí. Také, ktož sobě pomaže konce žlučí skopcovú nebo kancovú, též činí, a ženě libost. Pakli chceš smilství uhasiti, požívaj často květu vrbového neb topolového, a necháš smilstva. Také, ktož verbenu při sobě nosí. Také, ktož se verbeny napie, za sedm dní nepožádá. Také, ktož pomaže řemene miezkú verbenovú a bude to nositi při sobě na nahém těle, netbati bude smilstva. Pakli se koho tiem dotkne, též mu bude. Také řeřátko, ktož je často pie, muže uplně uhasí. Také múka z bobu učiněná a přiložená k ledvím, též činí a nedá vlasóm rósti ani múdcém odvisnúti dá. Také kokotie múdce i s kokotovú krví pod lože podložené, ktož na tom loži leží, nemóž smilniti. Také, ktož často pie lekno, též činí. Také voda, v kteréž jest šočovice a sémě locikové vařené, též činí. Také, ktož často miezkú blénovú múdce sobě myje, též činí. A o tom o všem buď tuto konec. Buoh s námi požehnaný na věky věkoma. Amen.

Žehnání na oustřely dobré

Pán buoh počal a já po jeho svaté milosti, i pojide matka boží, i utka ji král nebeský, kde jdeš matko boží, jdu k. n. z., střiel se jemu strhl, i s božcem, s nádchy, k tomu všecky srdečné nemoci, i všecka troje devaterá bolest.

[V]text doplněný editorem napředpsané řeči učinil sem zmínku o ženském tajemství. Protož nynie chci o něm psáti, jakž najkrátčeji budu moci, aby mohla předepsaná řeč k úplnějšímu rozumu přijíti. Prosím každého, kdo čísti umie, aby tyto řeči o ženách před nemúdrým nepravil, a sám uměj se chovati napřed.

Mistr Aristotiles o tom takto die, že rozenie zvířat na světě jest věčné a nevěčné. Toho dovodí a řka: Najpřirozenější jest na světě každé věci sobě rovny roditi, aby buoské věčnosti byly, jehož všichni žádáme. Neb jeden člověk nemůž vždy živ býti. A protož se rodí, nebo ač otec umře, ale syn ostane. A protož lidé jsú vždy od Adama až do sí chvíle. Ale žádný jeden není živ odtud až dosavad, neb Adam umřel, ostavil syny své po sobě. Protož člověk nemůž býti živ věčně. Praví týš mistr, což