[124r]číslo strany rukopisusobě hrdlem i statkem obyčejně platívají. Činíť tudíž i králi podobně podlé povahy roucha, o němž je v Isaiášovi psáno: Řekla obec k oděnému: Budiž naším králem. A onoho anjela v Danielovi a též v Zevení stkvoucí roucho učinilo podobna k Synu člověka, totiž Kristu, králi nebeskému. Máť v sobě království nebeské i neduhův uléčení jako podolek dotknutý od ženy krvotnie i od jiných ve čtení sva[124v]číslo strany rukopisutého Marka z dotýkaní téhož podolka uzdravovaných. Máť v sobě i život a neboližto vzkříšení ku podobenství povahy oněch sukní, jichž jest Tabita za nadělání chudým zase vzkříšena k životu. Jako roucho sváteční v kanonice svatého Jakuba povyšuje vzhůru na vysoké[dt]vysoké] wysokem a poctivé místo a od díla světí, tak království nebeské povyšuje zhůru z robotného světa příkladem oné šperkovné nevěsty boží v kantikách, kterážto toužebně [125r]číslo strany rukopisupotraceného chotě hledala až do utrápeného upracování v zdejším oudolí, zloupena z pláště časných věcí. Zase pak nalezením Boha svého hned jest odína slavně, vzhůru až podnes jako kadidlný sloup vstupuje z pouště pracovitého světa do odpočinutí, z něhož jí probuditi nedá, dokužd sama chce. A Pán Kristus, jenž jest svú[16]„svú“ písařem opsáno omylem dvakrát sukni svláčil k mytí noh učedlníkům, k umrskání a k ukřižování, tímť jest [125v]číslo strany rukopisuvypodobnil v skrz sukni znamenaném království nebeském nebyti služebnie práce, mouky i ni smrti, než jen věčné upokojení podlé povahy onoho bílého roucha v Zevení, jímž sou duše stínaných pod oltářem daly se ukojiti sobě daným. Činíť nadto království boží i skvoucí jako královnu Hester královské roucho, o níž jest psáno, že se jest leskla a skvěla královským rouchem. Činíť jasné i osvícené podlé [126r]číslo strany rukopisupovahy oné ženy v Zevení oděné, jejíž je oděv nazván jasným sluncem a obuv měsícem. Činíť to též království nebeské nadto z lidí bohy podlé povahy onoho krále roucha v Skutcích, ješto jest tak křtaltovně zblažilo Erodesa, až sou s Tyrskými Sidonští s ním ne jako s člověkem mluvili, ale jako s bohem.

Máť to též království boží povahu ne onoho ošemetného [126v]číslo strany rukopisuroucha Gabaonitských, ješto je na nich, než tři dni cestou přešli, zetlelo, ani našeho, jež vetší[du]vetší] wietſſii. A my, praví žalm, všichni jako ono zetlené. Než máť povahu onoho roucha israhelského, jež jest na poušti za čtyřiceti let ničehůž nic na nich nezvetšelo. A Kalefa v se oblečeného při jednostajné síle a zmužilosti čtyrydceti let bez starání až do let osmdesáti zachovalo. Takť v království nebeském