praví, manžel není než rufián chlípný jako oni synové boží, jenž sou nechtěli litovati a káti se, zpomínajíce dcer lidských, totiž duchovních, tělesných, krásných, i musil Pán se za ně káti a s bolestí skroušeného srdce a žalostivých očí povodeň slzí vyplakati tak zhojna, až jest i zemi jich hříchem zprzněnou, i hřích jich, i je hřešície z země do pekla od své tváři splákl potopou všeho světa za času Noe.
[Z]text doplněný editorem toho jest důmysl, poněvažd jest Pán Buoh nad těmi mstil zpojímanými manželsky, že duchovní osobě tělesnou pojíti jest cizoložstvo, jakež jako synův božích s dcerami člověčími, a že zpojímaní potupou slzavého pokání mají na sobě přirození ztopiti a uhasiti, a ne frejovným milováním. Jináč zaženou od sebe Ducha božího a zplodí sobě obry slovutného, mocného, lkavého zatracení, na konci deváté kapitoly v Přísloví jim zapsaného. Pakli díš: Ale pojmu duchovní sobě rovnú sestru, zpomeniž, že jest mnohem větší hřích, ač ne cizoložstvo, ale neřád, pojíti bratru duchovní sestru, již Levitik v osmnádcté kapitole pojíti brání, neb duchovní bratří a sestry sou děti boží, a tak anjelé, o nichž praví Čtení, že se jako anjelé boží po z mrtvých vstání nemají pojímati. Ktož pak, zemřevše světu s Kristem, podlé těla obého pohlaví zase se v tělesenství dávají a obživují, tiť Saduceům a Turkům víry potvrzují po z mrtvých vstání věřícím svadby budoucí. Jako mnich pohřbený v klášteře pod příkrovem kápě když z kláštera vyběhne a příkrov kápě svrže, již mní, že je z mrtvých. Neumenší hanebně a smutně sirobě opovržení nežli opovržené prázdné plátno aneb odoumrtní košile, budou samých chudých a chodcův k obláčení a k odchování jako opovržené plátno a odoumrtní košile hodni, aby za ty sirotky boží jako jiní za vlastních dětí odchování odplatu vzkříšení v najposlednější den, ač že s bohomyslnými, vzali od Pána Boha odplatu, u něhož sou najlepší vyvolili stránku.
Jižto my tobě, bratře Beneši, pro oučastenství v ní s tebou obě dvě srdečně žádáme tímto psáním mnějíc, že ho za hřbet nezavržeš, ale že přečtenému místo v povolení svém dáš, zhroze se nesnadného, méně dobrého nezavržeš pro mě snazšího vejborného. A tím nás z zámutku napřed přimíněného obveselíš,
