outku s osnovou, podmaněné toliko žalostem, starostem, pracem hnětlivým, podmaněni sou jeden s druhým zlé i dobré nerozdílně trpěti; buď mu libo, nebo, žel, musí. A jako řídké plátno jest, aby nebylo zcizoloženo nějakou merhovanou jiné barvy a vrstvy příze, tak manželé, aby cizoloství hříchem, psaným v knížkách zapuzení od milosti boží, aneb zlým, kyselým domnívaním nedověrným a nepřízní, jenž jest cizoložný podnět, místo věrnosti a lásky nebyli promíšeni, řídci sou; kteréžto cizolostvo ačkoli potajemný lidem, však proto před Pánem Bohem dnem světa jest jako potmě vetkaná pisanost na světlo vynesená zřetedlně a ošklivě. Byť to pak nebylo, bylť by neřekl Levitik: V roucho ze dvou proměn setkané neoblečeš se. To okolkem poctivě v podobenství mluvě, zaříká tím plod cizoložníkuom, aby totiž neplodní byli. A jinde je kamenovati a potom z města nevěsty beránkovy jezera ohnivého hnáti velí, a tak ten všechen s tím plátnem stav k tomu konci radu vede, ukazuje nesnáz hroznú manželstva nápodobně k řeči svatého Pavla, jenž dí, že netoliko zlí manželé zámutek duše, ale i dobří těl zámutek trpěti mušejí.

Netoliko pak ten stav hmotný s svatým Pavlem radí bez manželstva zuostati pro bídy vejstrahu mnohé, ale i Pán Kristus radí tak zuostati v oddání bohomyslností Bohu řka: Kto muož přijíti, přijmi, to jest tu radu, nebť jest běda těhotným, totiž manželuom plodem obtíženým. Ktož pak toho neuposlechnú rádce, bídy, najméň tělesné, zde neujdou sobě, skrz Izaiáše prorokované: Běda radícím se ne se mnou a tkajícím plátno, a ne skrze ducha mého. Plátno pak skrze Ducha svatého radu tkání jest povětrnému, plátnu pavoukovému podobné v žalmu, jenž dí: Léta naše jako pavouk myšlena budou. To jest, že máme mysliti o nábožné bohomyslosti a čistotě, že jest tak lehká a ušlechtilá proti manželstvu jako pavoučina měkyčká, povětrná proti opravdovému hmotnému plátnu. A že bohomyslný má býti takový jako pavouk, vždycky, bohomyslnosti tenké duchovní plátno pleta, přemyšluje svou outlost