v hrdlo takovému pokrytému chudému, a ještě syt nebude. Nos, co chceš, po zrnci, vždy ještě víc žádá jako zezhule v širokou tlamu a vdova div se nepřetrhne krmíc a noséci. V těch tehdy dvou příčinách sebe prázni budem, ne jináč, protož pověziž mi, slibuješ li mi na ty povahy.“
Bohatství: „Slubujiť já tobě, Chudobo, Bohatství, věrnost v zdraví i v nemoci etc., až dokud mne stává a tebe.“
Chudoba: „Já tobě též slibuji, spojiž nás tehdy štula milování a dajmež sobě ruce, skutkem se milujíc, amen.“
Chudoba: „Nu, již sme spolu a svoji, podiž se mnú, kamť já půjdu, a podiž, mlče tiše koutem, ať by tebe marná chlouba jako Erodes Erodiadesi, bratru, nevydřela, jako je psáno: Když činíš almužnu, netrub v troubu před sebou, ale neviz levice tvá, co činí pravice.“
Bohatství: „Však kradené nejsem, pročež bych se mělo leknovati a štítiti, an nevěstu s trubači, s bubny, s pištci, s vejskáním nesou, máme ji, her, máme, křičíc.“
Chudoba: „Pravdu pravíš, ale nevíš, co mluvíš. Zdaž nevidíš, že nevěstě jest hanba výskati, jen plakati a utkati se, pokořiti. Ale ženich a ktož ji nesou, ti vejští, tak ne též ktož dává, ale ktož bere, má hlásiti vzetí. Jako je napsáno: Chvaltež tě cizí, ale ne usta tvá. A opět jiné písmo dí: Vypravovati bude almužny jeho všechen zbor svatých.“
Bohatství: „Poněvadž nevěsty, což zapopadnou bez hříchu otci a mateři, přátelóm vezmou, takéť já tehdy mohu k tomu, což sem, ještě přijíti tajně přátelského bez hříchu.“
Chudoba: „Ne tak, ne tak! Pomníš li na Liu a na Ráchel, kteréž sú Lábanovi, otci, ukradly modly zlaté, stříbrné, protož Jákob byl by pro ně o hrdlo přišel, uhoněn sa jich ženich.“
Bohatství: „I však kdyby byl hřích, však by ho Pán byl nevymluvil na cestě Labanovi.“
Chudoba: „To je proto učinil, že je Jákob o tom nevěděl. V tom se znamená, že chudý, vezme li z cizého almužnu, hříchu nemá, než almužna ta platná bude ne tomu, ktož dává, ale tomu, číž jest. O tom praví písmo hříchu: Ktož ukradna nětco otci neb mateři i dí, nezhřešil, nešlechetný jest. Protož učiň po zacheovsku a oplať dluhy najprv domátcím, i cizím zle dobyté a řci: A polovici mého dávám, dobře dobytého, chudým. A z druhé polovice, což sem koho oklamal, navracuji to čtvero. A protož mám za to, kdyby chudí, než vezmou co, ptali se, jest li dobře dobyté a vlastní, že by tak málo měli co od koho vzíti jako bohatí dáti. A tak by mělo býti, poněvadž ne samého
