božích z nás vydíraní neb i v vyprošování, protože korbelík za ucho nejen ten sám, číž jest, ujímá a z něho pí, ale ktožkoli na poctu připuštěn bývá, malému ani velikému, chudému ani nepoctivému za ucho i leckdes se ujíti neopírá. Stiskni jej neb hlaď bílou neb zmazanou rukou, vše strpí. Ktož tehdy, jen když žádný nás za živé neujme, jsme trpěliví, tehdaž a k každé křivdě se okřikneme řkouce: „Jižť sem dosti trpěl!“ Neb: „Nemohuť od tebe trpěti!“ Neb: „Radši bych lecos jiného trpěl!“ Jsme tomu podobni držadlu, kteréž se zdá držeti korbelíku, a jak za ně kto ujme, tak se ho pustí i mrhá se korbelík i to, což v něm jest, rozlí. A protož že netrpěliví potracují milost boží, praví múdrý Sirach: Běda těm, ktož potracují svou trpělivost. Svatí pak i Pán Ježíš, jenž sou se trpělivostí zmařiti, zbíti a jako na hřebíky zdrobiti dali, dodnes jako potřební hřebíkové jsou k trpělivosti naučení, o nichž jest psáno: Slova moudrých jako hřebíci hluboko vbití. To jest, že sou slov svých svou trpělivostí hloub nám a příjemnějí v srdce potiskli. Neb jest to učení mužuov svatých po trpělivosti poznati, od nich se příkladem v Písmě zapsaným trpělivosti naučiti.

Tichosti se víko lskne, jenž se i otvírá, i zavírá časem, vždy se hřebíčkem držadla drže. Tak jest pravá tichost: trpělivost v řeči i mluvení zachovati, čas mluvení i mlčení věděti i zachovati. Aby moucha hřiechu, jenž se praj v mnohém přihází mluvení, nevpadla. A aby marnou chlúbou vnitřní darové boží vlití nezvětrali ani modlitby vyschly a zvoctěly, ne nevědouc, že jest snáze přejedení nežli mluvení zažiti. A Pán chce zdaleka blekotných pohaněti, nedá se židuom nádoby bez víka pro mrzkost dotknouti, sám maje toliko pěstování své s tichými. Již opět svým pořádkem dobrému svědomí a čistému, co by bylo, polévaní pryskyřičné učí, jako by řeklo: Poněvadž korbelík ne zevnitř, ale vnitř poléván bývá, tak svědomí jest dobrého svého samému do sebe svědomu býti. A ne jiným se zevnitř zdáti dobrým, toť by již pokrytství bylo. Neb byť pak všickni zevnitř chválili a dobrými nás svědčili býti, nebudem li toho dobrého sami do sebe svědomi vnitř, což svědčí jiní, jen svedení, hryzení a mouka vnitř zuostává a jako naruby politý korbelík víc maže, nežli křtaltuje. Toť jest svatého Pavla vejklad, jenž praví vše, což jest proti svědomí, býti hříchem. Co že to dobré, což jiní aneb my sami o sobě dobrého pravíme, nevědouc toho do sebe, v hřiech lži a pokrytství