pruoduchu, jenž nové nádoby loupá. Kolika je mučednictvím apoštoly, novejm lahvem ve čtení přirovnávaje, ten mest zloupal, není snadno vypsati, kterak jest mnohé jiné povahy. A mocí opojného mstu v nich puosobil, snadno jest v Písmě skutkuov jich vyšpehovati těm, ktož povahy opojného mstu znají. Ktož pak neznají, veršiť se jim kolikas vypisují takto: Jednomu dá k jídlu chtíč, pláč na hřiechy jinému. Z jiného mudrala činí, z jiného boháče. Nutí jiného k plození, k skákaní jiného. Jiného pudí k sváru a k prodávaní všeho, jinému dává sen. Odjímá s rozumem pamět, tajemství zatajit nedá, pokrm zas vyvracíc, zpívaním z jiného, rozveselením se prejští.
Tak jest Ducha svatého milost zapojeným učedlníkuom, chtíc k častému přijímaní velebné svátosti, dávala i pláč nábožný. Všech písem mudráky z nich zdělala i všech zboží vládaře, neb sú byli nic nemajíce a všemi věcmi vládnúce. Na každý den přispářením věrných v cierkev plodíce, skoky svými všechen svět zběhali. Hřiešníkuom zrádce a tvrdoplecné spílajíc, s nimi se vadili. A praj kolikož jich dědiny měly, prodávajíc, ze spolka se dělili. Jako opilí nic svého nehledíc, jen aby pokojem se uspili. Žádnému jako spící opilí se nebránili. Potrativše pamět starého zákona i přítomných věcí, se nadějí jako opilí troštovali, rozuom profrejmarčivše za vieru, hřiechy vyvracovali zpovědí. Tajemství Bohem sobě zjevených netajíc, šli, kážíc všemu stvoření a prorazujíc i zlých zatracení, i spasení dobrých. Nad lidský rozuom rozveselení křepkými rozličných jazykuov usty hlasitě provyskovali velikomocné věci chvalitebné. A v nebi mnohem hlasitějí a veselejí prozpěvují rozveselením tím, zapojením utěšeného, najsladšieho Ducha svatého dary milostnými na věky věkuov spolkem.
Ó, tehdy my, bratře Ondřeji, tyto chutné, rozkošné povahy svatého Ducha znajíce, neželejme se v ten korbelík, byť s mnohem těžší prací, než jest, vzdělávati, dokudž koli nás stává, nebť nejsú hodna utrpení naše k sladkosti těch milostí pocty přirovnané na hodech v věčné slávě svadby beránkovy. V tomť nápoji není pěn zahanbení hřiešného ani kvasnic smutku, slz, žalosti ani žádného počepí nedostatku, než bez vrtkání a bez zvoctění a bez přeschnutí radost věčná, kteréžto radostné milosti s tebou žádaje, sobě totoť píši. A ne že bych se sám
