prvé zhřešené hříchy odmítáme z žádostivé vuole, podobenstvím dláta vydlabávajíce otřesky. Ktož pak pro bázen hřeší, aneb boje se, toť jest bázen ďábelská, jenž se třesouc strachy, proto všecko zlé činí. A při palici se dovtípíš, že lekavý den soudný jest tak hrozný, jest tak přísný a těžký a nebezpečně na nás rozvedený jako těžká, búchavá palice. A že naň zpomínáme, uvodí bázeň boží jako palice dláto podlé žalmu řkoucieho: Kálaj bázní tělo mé, od souduov tvých sem se bál. A bázeň, praví Duch boží, jako dláto třiesky zlé vyhání z člověka. A málo dál pomysle, dovtípíš se, že bújná, přirozená žádost jako stržen plný, nevydlabaný zaměstknává v člověku místo milosti boží, aby se neměla kde vlíti, nebť Duch boží neobejvá v těle zaměstknaném hříchem. Tomu tak když srozumíš, neutajíť se tebe i to, že pravé pokání jest ostré skobli, hladící každý bez přeskáčky hrbek hřiecha většieho i menšieho, podobné. A zase ošemetné pokání že jest skobli tupé, drstnaté, hrboly přeskakující podobné, jedněch totiž hřiechuov, a ne všech se spolkem kajíc. A protož dobrým svědomím nikoli trefné býti nemuože polití v něm bez hryzení. A jestliže pořez pilnějí ošetříš, nepřezříš býti pravou, bedlivou střiedmost užitečnou: tak se zdržovati od snu, od jídla a pití, aby jen jako pořezem vykrabatil, vysušil a ztenčil tělo, a neprořezal naskrz, aby rozum s vnitřními zpuosobnostmi nevytekl. Zpodek aneb pata rovná, také ta svrchu přirovnané učí sobě ustavičnosti, že jako ne ten toliko korbelík stálej a rovnej slóve, kterýž se nikdy převrátiti nedá a nikda jím žádný nehne, ale ten slóve stálej, kterýž postavený na místě rovném, rovně stojí a na nerovném padá. Tak ne ten, ktož na místě setrvá, ale ten, ktož v pohanění sem i tam v doufaní božím ostojí, ustavičný slóve, by se pak i zvrátil na nerovném místě, podobném duši škodném oumysle, slibu, obchodu, umíněném místě aneb stavu. By pak se i ve sny, i v lidi doufati rozpáčil, když jen v doufaní božím setrvá, vnitřníť má ustavičnost, bez niežto na