boží neb lidská, ať se nikdy nechybí držadla trpělivosti. Buď pak, že by za ucho, za srdce, za hrdlo, za voči, za zuby, by pak i za vrch ujal nás, totiž by nám sáhl, nač koli chce, abychom vždy a vše trpěli. Toť bude s oušima neb zdržadlem korbelíkem býti. Aby jen jiné ctnosti nebyly v nás zpiplány zhaněním pro netrpělivosti nedostatek, jako bezouchý korbelík, nemá li ucha, všechen upiplán bývá ošklivě. Slušíť pak tu trpělivost takovou mieti ke všem a ve všem, i v daruov božích z nás vydíraní neb i v vyprošování, protože korbelík za ucho nejen ten sám, číž jest, ujímá a z něho pí, ale ktožkoli na poctu připuštěn bývá, malému ani velikému, chudému ani nepoctivému za ucho i leckdes se ujíti neopírá. Stiskni jej neb hlaď bílou neb zmazanou rukou, vše strpí. Ktož tehdy, jen když žádný nás za živé neujme, jsme trpěliví, tehdaž a k každé křivdě se okřikneme řkouce: „Jižť sem dosti trpěl!“ Neb: „Nemohuť od tebe trpěti!“ Neb: „Radši bych lecos jiného trpěl!“ Jsme tomu podobni držadlu, kteréž se zdá držeti korbelíku, a jak za ně kto ujme, tak se ho pustí i mrhá se korbelík i to, což v něm jest, rozlí. A protož že netrpěliví potracují milost boží, praví múdrý Sirach: Běda těm, ktož potracují svou trpělivost. Svatí pak i Pán Ježíš, jenž sou se trpělivostí zmařiti, zbíti a jako na hřebíky zdrobiti dali, dodnes jako potřební hřebíkové jsou k trpělivosti naučení, o nichž jest psáno: Slova moudrých jako hřebíci hluboko vbití. To jest, že sou slov svých svou trpělivostí hloub nám a příjemnějí v srdce potiskli. Neb jest to učení mužuov svatých po trpělivosti poznati, od nich se příkladem v Písmě zapsaným trpělivosti naučiti.

Tichosti se víko lskne, jenž se i otvírá, i zavírá časem, vždy se hřebíčkem držadla drže. Tak jest pravá tichost: trpělivost v řeči i mluvení zachovati, čas mluvení i mlčení věděti i zachovati. Aby moucha hřiechu, jenž se praj v mnohém přihází mluvení, nevpadla. A aby marnou chlúbou vnitřní darové boží vlití nezvětrali ani modlitby vyschly a zvoctěly, ne nevědouc, že jest snáze přejedení nežli mluvení zažiti. A Pán chce zdaleka blekotných pohaněti, nedá se židuom nádoby bez víka pro mrzkost dotknouti, sám maje toliko pěstování své s tichými. Již opět svým pořádkem dobrému svědomí a čistému, co by bylo, polévaní pryskyřičné učí, jako by řeklo: Poněvadž korbelík ne zevnitř, ale vnitř poléván bývá, tak svědomí jest dobrého svého samému