maje v městech a u vysokých domích naději a nic dobrého nečině, lásky stavěti a obnovovati zanedbává, než toliko naději staví, totiž že vždy jen říká: Doufáme Pánu Buohu, že s ním budem, nechť kněží, co chtí, káží, však jest pak milosrdný a my věříme a naději máme, že nebe pro lidi stvořil. Ale ta naděje, ač jest slovy okrášlena, však jest pustá, jalová jako hrad bez krále, o níž dí Písmo: Naděje hříšných zahyne. Neb když v stavení hospodář nebývá, by pak i podruh bydlil, tak kdež v naději totiž lásky není, ten Hrad padne jako dům bez střechy. Nebo jako král hospodář jest vyšší než Hrad, tak láska vyšší jest než naděje. A protož hradu naděje, ale láska Vyšehradu se přirovnává, vzlášť u vysokosti času že by první, totiž Bůh prvé, než víra ani naděje, jenž sú lidé. A jako Malá Strana jest blíž od hradu a Hradčany najblíž, tak protivníci bližší sú od té naděje a najblíž vysoce urození, totiž že i se zlými skutky nadějí se spasení.
Jakoví kostelové, taková v Pražanech opatrnost, totiž umění a moudrost. Neb jakož sou krásní kostelové, tak krásná učení mají a kázaní pravdy zákona opatrnost v městě tomto. Ale nětco zbořených jest, toť jest, že proto někdeří sú také, ješto pravdu boží, kakamerdytové s obou stran, lecos leckams věříc a pochlebujíc hříšníkům po mnišsku z prebend. Ale koleje, školy vždy cele stojí, rathouzové, šatlavy, pranéř, šibenice též, a vždy se šlechtí vcele, tak pohanská umění a spravedlnosti vždy trvají v Pražanech: v soudích, v popravách, v ortelích, v oklamáních, v trzích, lichvách. A vždy se vymluví, že tak naše práva spravedlnost ukazují a že tak má býti proti onomu písmu: Nebývaj praj spravedlivý příliš.
A jako rathúz zevnitř krásný a na věži se trubači ohlašují, vnitř pak šatlava, katovna, skřipec, tak naše spravedlnosti zevnitř příjemné k oku s ohlašováním vysokým proti onomu písmu: Hleďte, abyšte své spravedlnosti nečinili před lidmi. A opět: Nechtějte v trúbu trúbiti před sebou. Však proto bez přinucení, násilé aneb bez mušení a ukrutnosti nejsú. Pokání pak slavné v tomto světě a zjevné proti zatracení jest tak lehké jako u pranéře šilink, hanba obvolání, cajch uši, ruce, oči nesú kleštěmi proti zevnitřní šibenici, jenž celé hrdlo odjímá. Ktož se tedy stydí zde káti a odkládá na budoucí očistec, ten jest roven
