[115]číslo strany rukopisudáš, v den súdný za mě otpoviedati budeš. K tomu otec zaplakav vecě: Běda mně, nebožčíku smutnému, co jest na mysl padlo hubenéj dceři méj. Já tě chci, milá dci, nebeskému choti oddati a skrzě tě spasen býti, a ty jsi v šeředné milovánie upadla. Ó, přěmilá má dci, vzdal sě od toho nestatečného milovánie, ať já tě, jakž sem zamyslil dávno, nebeskému králi otdám. Pakli toho neučiníš, mě, starého žalostného otcě, s buolestí večas mrúce uzříš. K tomu ona také plačíc otpovědě: Otče muoj přěmilý, nevědě, coť mi sě jest stalo. Neuslyšíš li brzo mé prosby, nakrátcě mě živu uzříš. A když tak ona přěkrutě plakáše, jako bez smysla jsúci, otec, nevěda tomu co učiniti, svěckých přátel radú na to naveden, ež svéj dceři povuolil a ji za svého sluhu, kakž koli velmi nerad, dáti musil. A jiej bohaté věno dav, řekl: Jdiž pryč, dcero hubená, ať na tě déle nehlédaji.
A když ta panna svým tiem hospodářem spolu bydlésta, ten jejie hospodář mladý, ani do kostela chodieše, ani sě buohu porúčieše, ani sě svatým křížem žehnáše. To jiní lidé uznamenavše, jeho hospodyni řechu: I vieš li ty to, jež tvuoj muž, jehožtos sobě zvolila a nesnadně zaň otdána, nenie křesťan[jh]křesťan] krzieſtyan, ani do kostela chodí? To ona uslyšěvši, velmi sě užasla a na[ji]na] ne zemi padši s velikým pláčem, počě v svéj tesknosti svuoji líci dráti a pěstma své prsi bíti a řkúc: Běda mně, nebožcě, ež sem sě kdy narodila a když sem sě narodila, běda mně, ež sem inhed neutracena. A když to, což bieše slyšala, súkromě muži vše pověděla, muž
