v domu otce našeho Jákoba mládenec tento Benjamin a bratr Jozef jeho a Ráchel, matka obú, vždy sú lotrovsky bydlili!“ A když viece chtiechu mluviti, porokujíc a hanějíc Jozefa a Benjamina a Ráchel, matku jich, Judáš křikl a přejal slova jich žalujície, horléše na ně a oni umlkli. Judáš řekl k Jozefovi: „Ó pane mój, pro toho, kto jest tebe velebně povýšil k tomuto stavu vysokému, odpusť promluviti služebníku tvému před tebú, pánem mým!“ Jozef řekl: „Mluv, coť se zdá a přistup sem bez strachu k kraji stolice mé a vezmi pečet královstvie na bezpečnost mluvenie!“

Tehda řekl Judáš k Jozefovi: „Pane mój milý a milostivý, hřiech tento nenieť dietete tohoto samého Banjamina, ač koli v pytli jeho koflík váš nalezen jest, ale my smy proti tobě vinni hřiešníci a hodni smrti. Ale ty pro toho boha, který tobě dal všicku múdrost a milosrdenstvie a učinil tě zprávcí královstvie tohoto velikého k zachování všie zemi, učiň s oniem starcem, s otcem naším, milosrdenstvie své a propusť mládence tohoto živa vrátiti se k němu k utěšení k zdraví prodlenie jeho a nás všecky ostav k libosti své podlé milosti! Nebo otec náš jest spravedlivý a bojící se boha nebeského, k němuž bóh dvadcetkrát mluvil jest s nebe. A mládenec tento jako duše jest starosti jeho a útočiště někdy truchlosti a hořkosti jeho, kterú trpí a nese pro Jozefa, milostníka svého a bratra z jednoho břicha mládence tohoto Benjamina.“ Jemuž odpověděl Jozef: „Muže múdrého a milosrdného tě vidím k otci tvému a k mládenci tomuto, kterýž ukradl jest koflík mój!“

Tehda Jozef, obrátiv se k Benjaminovi, řekl k němu: „Ty, mládenče, pověz, svú vólí ukrad li si ty ten drahý koflík nebo tuto všichni věděli o tom s tebú?“ Odpověděl Benjamin, mezi lkaním a slzami ledva vypravuje slova: „Pane mój, skrze boha nebe i země, skrze