na nás toto zamúcenie. I zdali já neřekl sem vám: „Neroďte hřešiti nad mládencem! A vy ste nechtěli slyšeti mne.“

Ale třetí den, když sú z žaláře vyšli, řekl jest: „Učiňte, což sem vám řekl, a živi budete. Nebť se pána boha bojím a rozpomenul sem se, že jste vy mi pravili, že otce vy máte spravedlivého starého a přétele božieho, s nímž jest buoh dvadcetkrát mluvil. Pro toho otce vašeho dopustil sem vás z žaláře vytáhnúti. Ale dáte mi jednoho z vás, ať ten ostane u vězení, doniž byšte listu otce vašeho rukú jeho psaného nepřinesli ke mně. A bratra svého najmladšého s sebú sem abyšte přivedli. A ať ujistí mě otec váš listem svým, jste li vy synové jeho, nebo nic. A já přísahám vám skrze zdravie faraonovo krále, že ihned, jakž se vrátíte s listem otce vašeho a z bratrem vaším najmladším, obilé a špíži vydám vám na zbytečnost a z vazby bratra vašeho vypustím u mne ostalého. Slova má, která vám pravím, ať skutečně dojdú, jinak tento bratr váš u vězení umře na púšti.“ A ihned bratřie vydali jemu vězně Simeona. Přikázal vládaři Jozef svému, aby nasul pytle jich pšenice, a vložil penieze všech do pytlóv jich. A on učinil jest to. A oni nesúce obilé na oslech, brali sú se pryč. A když biechu pohostinu, odvázal z nich jeden pytel svój, aby dal hovadóm obrok, i uzřel jest penieze v pytli svém. I řekl jest bratřím svým: „Navrátili sú mi se penieze a sú v pytli mém.“ A oni lekli sú se a řekli mezi sebú: „To jesti toto učinil nám pán bóh.“

I přišli sú k Jákobovi, otci svému, do Kanán a vypravili sú mu všecky věci, které sú se jim přihodily, řkúce: „Mluvil jest k nám pán té země velmi tvrdě a mněl nás, bychom byli špehéři. Jemužto odpověděli sme: ‚Pokojni sme, na nic zlého nemieníme a nikakéž lsti o nižádném nekladem. Dvanádcte bratří jednoho sme otce a jednoho