nohy tvé železo slepce a smrtí hanebnú umřeš! Ó Jozefe, běda bude tělu tvému tak mladičkému, když uvrženo bude do žaláře mezi črvy! Ó Jozefe, nemeškaj mne, svol mi a spi se mnú.“

Ale Jozef zhrdal jí a její radú i pláčem i sliby jejími i řekl k nie: „Což z šachty vyvržen jsem a zase do šachty žaláře připravíš mě? Ale já doufati budu milosrdenství božiemu, který mě zprostil z čisterny milostí svú, zprostíť mě i z úzkosti, v nížto sem dnes. A věz to, paní, žeť pán bóh neprodlí utěšiti modlitby a slzy otce mého, které vylévá za mě. Uslyšíť jej a zbavíť mě ode všeho nebezpečenstvie a zámutku. Ale, paní, ty máš ote mne tuto odpověd, žeť nikdy tobě nesvolím v smilstvie, aniž viery své zruším, abych poškvrnil tělo mé!“

K této řeči paní, velmi rozhněvavši se od póvodě, jako zkamenělá a ďáblem jatá súžila jej a šlapala na rúcho jeho a trhala jím k sobě velikým násilím. Ale vida Jozef paní svú, ana se utrhla ode všie stydlivosti, ana jej drží za hrdlo, trhl se mocně od nie a rúcho své v rukú jejích ostavil a utekl. Vidúci paní tak se zhrzenú, na hlavu jeho položila ruce své a křikem svým velikým naplnila sén všicku hrozně křičíc. Toto slyšéce panoše, služebníci i děvečky i panie, bravše se k nie do komory, kdež bieše. A ona řekla k nim: „Jměte služebníka toho, zlosyna Jozefa, a svěžte jej, ažť i přijde pán náš z paláce faraonova! Věztež to, žeť jest chtěl mě potisknúti bezděčně, když sem vešla do komory a viďal mě samu ležécí na loži pána mého!“ To slyševše všickni, šinuli se k Jozefovi klopotně a svázali jemu ruce s zadu tvrdě, jakož paní byla rozkázala. Ale Jozef úfaje v pána boha svého, kteréhož sobě byl předložil za pomocníka.

A když Putifar přišel z domu faraonova, paní křikla před ním a řkúc pánu svému: „Nebudu bydleti s tebú