[156r]číslo strany rukopisus svým synem a s svú paní utekl, téměř nah se kryl, nebo mnozí jeho milováchu. Potom po čtyřidceti dnech zabili krále jeho vlastní synové; i navrátil se Dobeš do svého domu a vešken statek jeho jest navrácen.

Potom[b]Potom] otom[2]na několika místech rkp. není iniciála vyvedena když jeden den velikého hodu přišel a oběd v domu svatému Dobešovi dobrý byl učiněn, pověděl svému synu a řka: Jdi, přiveď některé z našeho národa bojície se Boha, ať s námi jedie. A když šel, byv tam, vrátil se zase, otci svému pravě, že jeden z synóv izrahelských udáven na ulici. Tehda ihned svatý Dobeš nechav i voběda svého, z pokoje vyskočiv, a byl ještě nic nejedl, k tomu mrtvému tělu přiskočiv, na se je zdvihl a tajně jě do svého domu nesl, aby, kdyžby slunce za horu zašlo, tajně je pochoval. A když takového mrtvého těla u sebe tajieše, pojedl chleba s pláčem a s strachem, rozpomínaje se na ono slovo, ješto řekl Hospodin skrze proroka Amos: Dni hodu vašeho obrátie se v žalostivý[c]žalostivý] zaloſow[3]zkomolený zápis opraven podle rkp. Olomouc, SVK III/1 (tzv. bible Olomoucké) pláč a v kvielenie. A když slunce zašlo, šed i pochoval to tělo, z něhožto trestáchu jeho všichni jeho přátelé a řkúc: Již jsi byl proto kázán i zabit měls býti a jedva smrti si utekl, a ještě mrtvé pochováváš. Ale svatý Dobeš viece se Boha báše nežli krále; kdež mohl, zabitých těl pochopil, v svém domě pochováváše. Tehda když se jemu přihodilo, že svatý Dobeš, pochovávaje těla mrtvá, ustal a domóv přišed, podlé stěny se povrhl, usnul. A lajna horká vlaštovičie jemu v óči z hniezda upadly a on hned oslnul. Ale to pokušenie proto naň Bóh připustil, aby jeho budúcím dán byl příklad pokory jako i u Joba. Neb když jest od svého dětinstva vzdy se Boha bál a kázanie jeho choval, proto se jest nic proti Bohu nezamútil, že rána slepoty jemu přihodila se jest, a ustavičně v bázni božie ostal jest, Bohu vzdy děkuje ze všeho i z všěch svých dní. Neb jakož svatého Joba posmievali králi, dráždiec jeho, tak i tomuto přietelé i rodina jeho posmieváchu se a řkúc: Kde tvá naděje, pro nižto almužny dáváše a mrtvé pochováváše? A proto jim svatý