Vlk, byv jednú nemocen, a velmi stonal; než chtě zdráv býti, slíbil v nemoci masa nejésti do smrti. A zhojiv se a byv zase zdráv, nemoha jednú sobě nic uhoniti u veliké vodě k snědku, puojde ku potoku, hledaje ryb, a osel mu se nahodi, bředa skrze potok ze mlýna, pytel múky na sobě nesa.

Vlk mu vece: „Pomáhaj Buoh, milá vyzinko! O, co sem tebe dnes celý den hledal, až sem se s tebú i potkal!“ Osel jemu vece: „Milý vlče! Jáť sem osel, zvieřátko hlúpé a robotné, a nejsemť vyzina.“ Vlk mu vece: „A zdali s neslýchal, že liška v lese[hd]lese] leſy, myš v dúpěti a ryba u vodě ráda bývá? Jáť masa ved nejím, jedno to, což jest u vodě. Ty s vždy vyzina neb sumovina.“ Osel jemu vece: „Mýlíš se a zle s se zeptal.“ Vlk vece: „Prav tu řeč tomu, ktožť ryb nezná! Ty si vždy rybové maso, jáť tě vždy sniem; mluv sobě sem i tam, cožť já znám, toť já znám!“

Tkadlečku, slyš řeč a znamenaj úmysl, kamť se chýlí! Ty nás takúžto řečí právě potýkáš, leda ty nás proti sobě zbudil a popudil ku protivné řeči, a z té aby s námi v svár všel a s námi se svadil a s námi zašel. Tkadlečku, vlkuť jest to divno nebylo, nebť jest byl hladovit a byl jest zvěř nerozumná[he]nerozumná] rozumna; ale tě [96r]číslo strany rukopisunic k tomu nenutí[hf]nenutí] nenutie, že na ny voláš a na ny kakúsi řečí protivnú vyjíždieš, kakým s písmem chtě nás potupiti. A k tomu máš pět smysluov dobrých, že podlé těch nejsi tak hlúpý, by nevěděl, tco máš mluviti a lépe sebú kam zatočiti nežli vlk svú přirozenú hlúpostí. Avšak, ačť jest vlk dobře věděl, že jest to osel, než ať by měl podobnú příčinu, jako by to z nevědomie učinil, přezděl oslu vyzina, aby jej vždy snědl. Též ty dobře a uplně po naší řeči slyšíš a sám to víš bez nás, dřieve nás, žeť sme právi a ty křiv, avšak nás vždy ješče proti sobě jako vlk osla popúzieš a chceš nás dřéve času odsúditi na zatracenie a ny Boha odlúčiti jakožto súdce nebli ten, jemužto právo jest poručeno. Ba, by to učinil z té miery, jakož jest, a ne z žádného utrhánie, přijali bychom to od tebe. Ale vieš li, co jest? Pravíť mudřec: „To, což na kom vidíš neb o kom co nepočestného uzříš neb uslyšíš, nebuď kvapen toho v hněvu a v nechuti ohlásiti!“ Častokrát člověk z hněvu [vypovie]text doplněný editorem[36]doplněno podle DG III 7 na druhého, ješto jemu samému potom žel bývá.

Dále slyš, Tkadlečku! Neuvazuj se v súdy a v rychtářství ani o to stuoj velmi, by súdcí byl, lečť poručeno bude a k tomu leč zavolán budeš; ale ješče netoliko po zavo[96v]číslo strany rukopisulání,