[57v]číslo strany rukopisuaby poznal svrchnie dobré a poznaje miloval a miluje toho byl mocen a to osedl a oseda toho požíval na věky. Třetí dar jest ten: Ač jsi jeden člověk stvořen, však podlé Trojice [jsi]text doplněný editorem třmi dóstojenstvími dařen: smyslem, totížto rozumem; vuolí, totížto k zlému neb k dobrému, činiti neb nechati; pamětí, totížto že pamatovati máš a rozvážiti na vše strany, odkad s, co s, k čemu s na světě, komu děkovati z toho máš, več se obrátíš, až[cv]až] acz sejdeš, kam puojdeš, až umřeš.“

Než pohřiechu chcemť řéci, a tomu rozuměj, žeť se na tobě již shledává slovo onono, ješto je mudřec Šalomún píše v svých Příslovích a řka: „Písmo vykládati nerozumnému člověku jest právě, jako kto ocet stoje na sklenici na slunci chová.“ Neb ocet na slunci stoje, čím déle, tiem kyselejí, a nic naposledy z něho nežli ocet ostane. Též tobě Písmo vykládati jest vše jedno. Mámeť za to i tak jest, že tě týž Šalomón míní teď svým příslovím, kteréž praví ve čtvrtém a třinádztém rozdielu a řka: „Položil zapeklitý člověk lože své na skále opučné“, a Job v čtrnádztém rozdielu svých knih praví: „Srdce jeho ztvrdne jako kámen, i speklo a svařilo se v hromadu jako nákovadlen hrubostí svú“, aby se na jinú stranu ohnúti nedalo. I co se to míní skála opučná? Tvá zlá vuole, zlá mysl zapeklitá, v nižto nic dobrého již vníti nechce jako v kterú tvrdú opuku; a jakož nákovadlen jest hrub a tvrd a se hnúti nedá, takť [jest]text doplněný editorem již srdce tvé a se tak všie nerozumností