[48r]číslo strany rukopisuřekli: řádu vysokého, počestného neb řádu takého, ješto by co tvého {potřebného a požitečného}marginální přípisek soudobou rukou, dobrého na nie ležalo? Nic věru! Ostatek sám shledaj! A pakliť se zdálo by, žeť byla tvój dobrý přietel, snad jest to nebylo z viery než z někakého odplacenie, snad jie toho podlé řádu světského odsluhoval. Pravíť ved Aristotileš: „Těžko jest člověka u přiezni poznati k sobě, když se komu šťastně podlé světa vede.“ Neb nejednú člověk s druhým dobře jest, kdy se jim oběma dobře vede; a jakž se to přihodí, že jeden z nich v neštěstie aneb v protivné puotky upadne, tak ho hned druhý odpadne. Toť neslove přietel celý, nebť Aristotileš, týž mistr, praví, že přietel pravý nenie jiného nežli jedna duše, totížto jedna vóle, jedno chtěnie ve dvú tělú; a mudřec Secundus praví: „Přietel jest žádané dobré, nečasto slýchané jméno, všeho dobrého [útočišť]text doplněný editorem[25]doplněno podle DG III 7, nemarné usazenie[bf]usazenie] vſuzenie, milosrdný obnovitel, nepřestavný pokoj, milé a libé štěstie.“ Hleď! Pročť jest byla libá ta s tebú ta tvá tobě milá? Z viery li dobře li, čili proto, žeť se tobě v ty časy podlé světa dobře dělo a po štěstí jsi ve cti přebýval? A byla li jest s tebú v jedné vóli aneb v jednom chtění čili nic, aneb tak, jakož na celého přietele slušie? A jindeť praví týž Aristotileš: „To, což sobě sami žádáme, to také svým přátelóm dobrým přieti máme, a netoliko přieti, ale když který nemá, aby druhý toho jemu udal.“ Ty vieš a my také, tak li bylo, či nic. A jest li pak, jakož pravíš, že jest obyčejóv byla dobrých i sama všechna uplně byla dobra, ctna, šlechetna, múdra, milý Tkadlče, pověz nám a to od tebe slyšeti rádi chcem: od sebe li to máš, čili od Aristotileše? Nebť Aristotileš praví