rozli[115r]číslo strany rukopisučné příčiny a pro rozličné nedostatky nevedl anebo snad toho daru od Boha nemá, tak hned pravie naň, že jest zlý a netbánlivý a zúfalý; jest li kto, ješto snad má lásku a přiezen lidskú k sobě, hned naň pravie, že jest téj dobyl pochlebenstvím; jest li kto, ješto pochlebovati nechce a pravdu praví, hned naň pravie, že nenie dobře při sobě a nemá smysla, anebo že jest trženina; jest li kto, ješto co dobrého obecného z svéj dobroty činí a to vede buď kterýmkoli kusem, tak vždy od lidí súzen bude, od jednoho jinak a od druhého jinak a od onoho tajně a od onoho zjevně a od onoho sic a od onoho tak.

A tak, že vždy člověk, jsa v kterémkoli stavě aneb v kterémžkoli řádě, vždy puotky a nechuti má od lidí, ale naším to vše jednáním. Jsú ješče jiní, jichžto obyčeje podobně vybrati nemuožem ani takýchžto lidí obyčeje prostraně vypsati. Bychom všech řečí jazyk vymluviti uměli a všech lidí přirozený a učený smysl měli a rozumy nebeských anjeluov se vší múdrostí měli, lidských všech vášní a obyčejóv a jich všech puotek bychom nevymluvili. Poněvadž každý člověk na světě netoliko jiným člověkem jist býti nemuož, ale [115v]číslo strany rukopisusebú sám žádný jist není proti nám, mlč, Tkadlečku, a měj to od nás za naučenie[ih]naučenie] muczeni. To, cožť sme pravili, toť jest tak! Všichni jsú lidé v naši moc poddáni, buďto kteréhožkoli obyčeje aneb kterýchžkoli vášní[ii]vášní] waſſnie neb kteréhožkoli přirození, tyť my po své vuoli a po rozkázaní[ij]rozkázaní] rozkazanie svrchnieho zpravitele mistrujem, jedny viece, druhé méně. A ti lidé, což od nás zde na zemi trpie, toť jim na onom světě umenšeno bude, ač to s volnostie přezřie a míle přijmú. Shlédni, Tkadlečku, kdy kde kamenem co dělati chtie, že jej prvé tvrdými kladivy tepú a teší sem i tam jím obracujíc, nic tiem úmyslem, by se nehodil, ale tiem úmyslem, aby kamenník vhod sobě učinil a ku póžitku přivedl. Vidíš také, kdy kto obilé které požiti chce, prvé, nežli je ku póžitku svému přivede, mnoho s ním práce míti musí: prvé zorati dědinu, zdělati, osieti, zvlačiti a potom sžíti, sušiti, někdy pražiti, vymlátiti, vybiti, druhdy vařiti, mléti, až vždy ku póžitku přijde a na své miesto, jakož býti má. Ba, ved[ik]ved] we, Tkadlečku, by tebe žádný nekázal, a ty by se sám neznal a ty by snad nevěděl, kto jest Buoh tvuoj! Zdali s neslýchal řeč múdrých lidí, ješto pravie: „Ktož se tak zapomene, že Boha svého poznati nechce, ten ni sobě, ni žádnému vhod nenie,