to vítězstvie, a v tom doufání my vítězství to často zrušíme, že někdy k tomu v jedné hodině a jako oka mženie přistúpiti musí a povoliti, čehož se jest dlúhý čas a dlúhú chvíli silně zdržela a se střehla, tak však ne proč pro jiné, jedno aby takýžto člověk potom všechnu vuoli svú k Bohu vrhl a jemu ji poddal. Zda s neslýchal Aristotileše, jenž praví v svých prvních knihách Metafyziky: „Buoh jest zřejmě příčina a počátek všech věcí, ješto se k dobrému konci chýlejí.“ A týžť praví v svých prvních knihách O nebi a o světu řka: „Buoh podlé přirozenie to vše, což činí, toho darmo nečiní.“

Též i těm hrdým pannám často to jednámy, že majíc za to, že sobě sama jest volna, a to mní, že to sama od sebe jmá tu vuoli a padnúti nemuož, a když mní, že pevně stojí, hrubě a druhdy s hanbú a s škodú klesne, že jie snad i věnec s hlavy spadne, druhdy spadne a netoliko na jednu nohu klesne, ale na rukú i na nohách sobě pak údy vyvine, a to ne proč pro jiné, jedno aby z té hrdosti seznal člověk a věděl, že bez Boha býti nemuož, a člověk takž aby potom viec sobě sám neúfal. Hleď a slyš! Neprávě liť jest to pověděl pohan Aristotileš? Než ty se tomu nediv! A zdali s nevídal, že jabloň veliká stojéc hluboko v zemi a silně se držéc, ovoce s sebe upustí, a někdy ji vietr ostrý vyvrátí, a pakli ostane, že jie nevyvrátí, ale ratolesti jí sem i tam oblomí? Ostatku sám rozuměj!

Kterak ty pak řéci smíš, že tvá všechna naděje